Verš

  

V míru je duše i srdce s mým tělem,

prošla jsem krásou, hněvem i žalem,

abych teď posílena, pravdou své víry,

přinesla světu i část své síly.

 

Také jednoty, splynutí, lásky a poznání,

v níž každý den v životě, má i své poslání,

že v každém ránu jsou nová setkání,

v nichž srdce roztají, přijmou i pokání.

 

I samy se očistí ve víru světla,

by z kroniky života svůj osud četla.

Vnímala, toužila, vnést všechny taje,

dřív než plod moudrosti s láskou v nás zraje.

 

Přimět se rozpomnět co pro nás je pravé,

v pocitech radosti srdce když plane.

Když přetéká pohárem přes okraj štěstí,

když hojnost s volností v radosti chřestí.

 

Když v pomoci druhému, otevřeš srdce,

i slova lítosti nezní už trpce.

Nesou již naději, že vše se mění,

že život nezůstal jen pouhé snění.

 

I hranice vnímání odsouvá v pozadí,

i přes reálnost života, duše se prosadí.

Přináší do vínku vnímaní jiná,

ožijí ve vzpomínkách i místa stinná.

 

S moudrostí, lehkostí, proudící se zdroje,

pročistí, uvolní, tvé staré postoje.

Změní se struktury, vhledy i vnímání,

poměry dávání, rozměry přijímání.

 

Sladěním aspektů muže i ženy,

dosáhne život tvůj, veliké změny.

Rozkvete růže, která se probouzí,

aby Ti odnesla to co už nesouzní.

 

V jistotě, jasnosti, klidu až z duše,

přijímáš s pokorou slova tak tiše,

že sotva jen dolehnou, ztratí se v davu,

míří však do srdce, netíží hlavu.

 

Slova již tolikrát zněla nám v uších,

že láska zůstává vždy v našich srdcích.

Jas a třpyt prozáří střed našich očí,

jsme posly Božími, když svět se točí.

 

Slova v nás planoucí, přináší naději,

před jeho moudrostí všichni se sklánějí.

Klaní se druh i druhu svému,

a vnímá jak podoben on je i jemu.

 

A Božská jiskra v nás krásně se rozzáří,

ku srdci svému, jdeme jak k oltáři.

Uctíme druhé, Boha i Bohyni,

a přijmeme sebe jak Mistra či Mistryni…