Verš
V míru je duše i srdce s mým tělem,
prošla jsem krásou, hněvem i žalem,
abych teď posílena, pravdou své víry,
přinesla světu i část své síly.
Také jednoty, splynutí, lásky a poznání,
v níž každý den v životě, má i své poslání,
že v každém ránu jsou nová setkání,
v nichž srdce roztají, přijmou i pokání.
I samy se očistí ve víru světla,
by z kroniky života svůj osud četla.
Vnímala, toužila, vnést všechny taje,
dřív než plod moudrosti s láskou v nás zraje.
Přimět se rozpomnět co pro nás je pravé,
v pocitech radosti srdce když plane.
Když přetéká pohárem přes okraj štěstí,
když hojnost s volností v radosti chřestí.
Když v pomoci druhému, otevřeš srdce,
i slova lítosti nezní už trpce.
Nesou již naději, že vše se mění,
že život nezůstal jen pouhé snění.
I hranice vnímání odsouvá v pozadí,
i přes reálnost života, duše se prosadí.
Přináší do vínku vnímaní jiná,
ožijí ve vzpomínkách i místa stinná.
S moudrostí, lehkostí, proudící se zdroje,
pročistí, uvolní, tvé staré postoje.
Změní se struktury, vhledy i vnímání,
poměry dávání, rozměry přijímání.
Sladěním aspektů muže i ženy,
dosáhne život tvůj, veliké změny.
Rozkvete růže, která se probouzí,
aby Ti odnesla to co už nesouzní.
V jistotě, jasnosti, klidu až z duše,
přijímáš s pokorou slova tak tiše,
že sotva jen dolehnou, ztratí se v davu,
míří však do srdce, netíží hlavu.
Slova již tolikrát zněla nám v uších,
že láska zůstává vždy v našich srdcích.
Jas a třpyt prozáří střed našich očí,
jsme posly Božími, když svět se točí.
Slova v nás planoucí, přináší naději,
před jeho moudrostí všichni se sklánějí.
Klaní se druh i druhu svému,
a vnímá jak podoben on je i jemu.
A Božská jiskra v nás krásně se rozzáří,
ku srdci svému, jdeme jak k oltáři.
Uctíme druhé, Boha i Bohyni,
a přijmeme sebe jak Mistra či Mistryni…