Verš

  

Vidím Tě Bohyně jasně a směle,

jak kráčíš krajinou ve vlastním těle,

tvá chůze je nádhernou ukázkou krásy,

v tvých bocích ženskost je, když krásně svá jsi.

 

Vždy s hlavou vzpřímenou neseš si v sobě,

uvnitř tu svatozář protkanou snově,

havraní pírka padají do růží,

přinášíš naději když tělo zatouží.

 

Leháš si bezpečně do lůna lásky,

bez velkých podmínek, bez hry a sázky,

vše pohltí naděje v každičkém dotyku,

nemáš už pochybnost když saháš na kliku.

 

Láska je naděje, přístav a bezpečí,

které svým dotekem každého obměkčí,

otvírá brány tam kde je zavřeno,

kde tluče srdce, kde bylo spatřeno.

 

Změní nám v pochodeň každičké ráno,

aby nám den co den, bylo vždy dáno

být v jejím objetí, v jejím to přohřátí,

nepustit naději, vždy když nás uchvátí.

 

Posílen láskou svou, k sobě i k vám,

teprve přináším dary jež mám,

jsem jako stůl rozprostřen u večeře Páně,

teprve teď dávám bez slibů, daně.

 

Teprve teď můžu naplnit kolem,

všechny ty, jež život drtí svým kolem,

kteří jsou na pokraji své vlastní síly,

tak tehdy je pozdvihnu, dodám jim víry.

 

Čím více nabízím, projevím štědrost,

tím jsou má zranění jako má přednost,

skrze ně rozumím druhým i sobě,

skrze ně pochopím, co smím dát Tobě.

 

V čem můžu být prospěšnou sobě i okolí,

které z těch radostí, srdce mé ustojí,

kdy rozvinu růži svou která mě provoní,

sama si budu svou vlastní to náplní.

 

Nebudu čekati od druhých více,

vzduch který dýchají mé vlastní plíce,

sama se postarám o svoje touhy,

kterými naplním svůj život dlouhý…