Verš

 

Jsem prostorné ticho ve vlastním chrámu,

ve světelné mřížce je vše co mám,

svou vlastní iluzí i sebe klamu,

když nevím to, co postrádám.

 

V zaťaté pěsti mám lásku a naději,

a držím ji pouty a nepustím dál,

v malinkém prostoru obě se stísnějí,

o vlastní pocity každý se bál.

 

Uzavřen ve svém nádherném světě,

uzamkne pocity k pocitům,

a změní vše mnohdy v jediné větě,

houslovým klíčem dá prostor koncertům.

 

Přitom mi sjednotí tělo i s duší,

i srdce a dech jsou v jednotě,

a přitom jim oběma úsměv tak sluší,

obě jsou plná i v prázdnotě.

 

Vždyť z každým mlhavým ránem,

přichází jasná naděje,

že v sobě se sladíme, společně vstanem,

když slunce nás opět zahřeje.

 

Rozproudí v těle jak předjarní bouřkou

všechnu tu ztuhlost, napětí,

vyplaví ze srdce vzpomínku hořkost,

která mne svazuje v prokletí.

 

Která mi bere životní sílu,

která mne odsouvá od středu,

a já ač chtěla bych a mám i víru,

k sobě se vrátit nesvedu.

 

Netoužím přijmout všechno co bylo,

nebylo, bude a je tady,

něco vždy odevzdám, něco mi zbylo,

něco jsou iluze, dohady.

 

A kdo ví kde sídlí ta skutečná pravda?

Kde máme hledat a na cestě nezbloudit?

Všechno je ukryto, jak magická stavba

máme se na střed naladit…

 

A být sobě stavitel ve vlastním chrámu,

budovat každé z poschodí,

po kterých půjdeme po cestě k Pánu,

když hvězdná semínka rozhodí…