Verš
Jsem prostorné ticho ve vlastním chrámu,
ve světelné mřížce je vše co mám,
svou vlastní iluzí i sebe klamu,
když nevím to, co postrádám.
V zaťaté pěsti mám lásku a naději,
a držím ji pouty a nepustím dál,
v malinkém prostoru obě se stísnějí,
o vlastní pocity každý se bál.
Uzavřen ve svém nádherném světě,
uzamkne pocity k pocitům,
a změní vše mnohdy v jediné větě,
houslovým klíčem dá prostor koncertům.
Přitom mi sjednotí tělo i s duší,
i srdce a dech jsou v jednotě,
a přitom jim oběma úsměv tak sluší,
obě jsou plná i v prázdnotě.
Vždyť z každým mlhavým ránem,
přichází jasná naděje,
že v sobě se sladíme, společně vstanem,
když slunce nás opět zahřeje.
Rozproudí v těle jak předjarní bouřkou
všechnu tu ztuhlost, napětí,
vyplaví ze srdce vzpomínku hořkost,
která mne svazuje v prokletí.
Která mi bere životní sílu,
která mne odsouvá od středu,
a já ač chtěla bych a mám i víru,
k sobě se vrátit nesvedu.
Netoužím přijmout všechno co bylo,
nebylo, bude a je tady,
něco vždy odevzdám, něco mi zbylo,
něco jsou iluze, dohady.
A kdo ví kde sídlí ta skutečná pravda?
Kde máme hledat a na cestě nezbloudit?
Všechno je ukryto, jak magická stavba
máme se na střed naladit…
A být sobě stavitel ve vlastním chrámu,
budovat každé z poschodí,
po kterých půjdeme po cestě k Pánu,
když hvězdná semínka rozhodí…