Verš

  

Jemnost je znakem světelných těl

takovou jemnost každý z nás měl,

každý si procházel vývojem bytí,

každý má světelnost jež ze středu svítí.

 

Proniká světem, skutečným, živým,

tím druhým tajemným, prastarým, snivým,

oba jsou protkány světelnou nití,

oba jsou podstatné pro naše žití.

 

Na nás je, ve kterém, žijeme rádi,

ve kterém tvoříme a který nás svádí,

za jedním zmizíme v bláhovém snění,

ve druhém nám uniká fyzické dění.

 

Láká nás ten, který je blíže,

ve kterém uniká pozemská tíže,

ve kterém snadněji v světle se promění,

veliká úzkost, veliké zranění.

 

Však právě jsme na světě v tomhletom čase,

abychom důvěru nalezli zase,

abychom zaseli , vpustili kořeny,

v naději obrovské osobní proměny.

 

Že znovu dokážeme uvěřit Zemi,

že opět přijmeme ji, i to dění,

že dovolím být jejím velikým dítětem,

že znovu procítím spojení se Světem.

 

Že s důvěrou otevřu své oči, srdce,

budu jí blízko, když podá mi ruce,

když sevře mne pevně s láskou svou do dlaní,

budu sní, při ní, přijmu své poslání.

 

Uvidím přicházet na zemi dary,

které nebudou iluzí, nebudou čáry,

jdou v souladu s duší mou, s mým plánem života,

tak jako láska má, krása i dobrota.

 

Mám v sobě poklady, které se cení,

které jsou skutečné, jsou i mé jmění,

tím že je přinesu, předám je druhým,

tím i své poselství na Zemi splním.

 

Tak s důvěrou přichází signály zvenčí,

které hranici dvou světů, zprůhlední, ztenčí,

a stanou se součástí jednoho spojení,

v jedno srdce se celek zpět promění.

 

Dva aspekty, pohledy, v jediné rovině,

dva domovy ležící i v jediné pěšině,

jak dvě srdce spojená jediným tahem,

v souladu s přátelstvím, láskou a blahem.

 

A přes srdce, ruce, duši a nebe,

zhmotníme nádheru života, sebe,

popustíme pouta svých vlastních otěží,

a život náš s lehkostí ku cíli poběží…