Verš

 

Pozvednout hlavu svou na temné nebe,

v některých chvílích zrcadlí Tebe.

Ženu jak květinu toužící po štěstí,

kráse a naději, po světě bez pěstí.

 

Bez boje a vítězů, bez válek a zbraní,

ve světě radosti, dětského hraní.

Není však jediná žena kdo může,

přinésti světu překrásné růže.

 

Bez ženy neměl by, květ libé vůně,

bez mužů trny své, pevnosti v lůně.

Bez obou neproudí, mystická láska,

bez obou život je, jen pouhá sázka.

 

Žena jak královna, muž jako král,

tvořící nádobu, plnící Svatý Grál.

Proudí – li v tělech nám aspekty obou,

jdeme vždy lehčeji i s novou dobou.

 

Když v posvátném spojení splynou nám těla,

prostoupí na povrch síla jež chtěla.

propojit nebe zde, v úrovni na zemi,

když centra v nás obou jsou nádherně spleteny.

 

V hlubokém spojení, v posvátné víře,

praskají obruče, bloky i mříže.

Tříští se v záblesku struktury naše,

jako se otvírá poklad v Akáše.

 

Vrací se na Zemi pradávná síla,

v přílivech vibrací ukrytá byla.

Aby nám pozvedla úroveň žití,

vnímání, cítění, projevy bytí.

 

Abychom hledali převážně v sobě,

to co jsme ztratili i v této době.

Přijali pro sebe ženu i muže,

do svého srdce, i do své kůže.

 

Abychom dosáhli mystických spojení,

vlastního vzestupu v celkovém zjemnění.

Abys do srdce přijala nazpátky,

i muže i ženu, i otce i matky.

 

Aby jsi celistvá, v síle a kráse,

přivedla duši svou, k své vlastní spáse…