Verš
Pozvednout hlavu svou na temné nebe,
v některých chvílích zrcadlí Tebe.
Ženu jak květinu toužící po štěstí,
kráse a naději, po světě bez pěstí.
Bez boje a vítězů, bez válek a zbraní,
ve světě radosti, dětského hraní.
Není však jediná žena kdo může,
přinésti světu překrásné růže.
Bez ženy neměl by, květ libé vůně,
bez mužů trny své, pevnosti v lůně.
Bez obou neproudí, mystická láska,
bez obou život je, jen pouhá sázka.
Žena jak královna, muž jako král,
tvořící nádobu, plnící Svatý Grál.
Proudí – li v tělech nám aspekty obou,
jdeme vždy lehčeji i s novou dobou.
Když v posvátném spojení splynou nám těla,
prostoupí na povrch síla jež chtěla.
propojit nebe zde, v úrovni na zemi,
když centra v nás obou jsou nádherně spleteny.
V hlubokém spojení, v posvátné víře,
praskají obruče, bloky i mříže.
Tříští se v záblesku struktury naše,
jako se otvírá poklad v Akáše.
Vrací se na Zemi pradávná síla,
v přílivech vibrací ukrytá byla.
Aby nám pozvedla úroveň žití,
vnímání, cítění, projevy bytí.
Abychom hledali převážně v sobě,
to co jsme ztratili i v této době.
Přijali pro sebe ženu i muže,
do svého srdce, i do své kůže.
Abychom dosáhli mystických spojení,
vlastního vzestupu v celkovém zjemnění.
Abys do srdce přijala nazpátky,
i muže i ženu, i otce i matky.
Aby jsi celistvá, v síle a kráse,
přivedla duši svou, k své vlastní spáse…