Verš

 

Když projdu vrhám stín ve tvaru labutě,

je mojí součástí věčně a nehnutě,

jsem zrcadlo její šlechetné vlastnosti,

jsem něžná, laskavá, v úžasné bytosti.

 

Mám hrdost i pýchu, však s vlastní pokorou,

jsem duší čistou, moudrou a prastarou,

jsem v závoji křídel zahalen květ,

jsem bytost jež zdobí i tento svět.

 

Jsem vděčná své životní dráze v níž plynu,

a s úsměvem přijímám i jeho dřinu,

nesoudím, nekárám sebe i druhé,

pro každou duši síla mi zbude.

 

Vždy s hrdostí, úctou k vlastnímu životu,

přijmu a nepopřu svou vlastní hodnotu,

nevidím jen to co možná je scestí,

vidím i možnosti mít stále štěstí.

 

Uvolním okovy jež drží mne při zemi,

abych i v letu cítila smíření,

abych dosedla zpět na pevnou zem,

když končívá noc, začíná den.

 

A v každý dne mi svítá naděje,

že každý má část se probudí, okřeje,

a s nádherné labutě brázdící hladinu,

změním se v ženu nesoucí nevinu.

 

Se srdcem čistým jak jen může být,

naleznu víru v níž dokáži žít,

 v níž cítím se šťastnou, krásnou a skvělou,

jež bude mou cestou, jedinou, celou…