Verš
Když projdu vrhám stín ve tvaru labutě,
je mojí součástí věčně a nehnutě,
jsem zrcadlo její šlechetné vlastnosti,
jsem něžná, laskavá, v úžasné bytosti.
Mám hrdost i pýchu, však s vlastní pokorou,
jsem duší čistou, moudrou a prastarou,
jsem v závoji křídel zahalen květ,
jsem bytost jež zdobí i tento svět.
Jsem vděčná své životní dráze v níž plynu,
a s úsměvem přijímám i jeho dřinu,
nesoudím, nekárám sebe i druhé,
pro každou duši síla mi zbude.
Vždy s hrdostí, úctou k vlastnímu životu,
přijmu a nepopřu svou vlastní hodnotu,
nevidím jen to co možná je scestí,
vidím i možnosti mít stále štěstí.
Uvolním okovy jež drží mne při zemi,
abych i v letu cítila smíření,
abych dosedla zpět na pevnou zem,
když končívá noc, začíná den.
A v každý dne mi svítá naděje,
že každý má část se probudí, okřeje,
a s nádherné labutě brázdící hladinu,
změním se v ženu nesoucí nevinu.
Se srdcem čistým jak jen může být,
naleznu víru v níž dokáži žít,
v níž cítím se šťastnou, krásnou a skvělou,
jež bude mou cestou, jedinou, celou…