Verš

 

Jsme jako stromy v slunné áleji,

jež k slunci natahují větve,

v níž mají živou naději,

že není síly jež je setne.

 

S každým dnem sklání hlavy své,

tu k nebi, tu zas k zemi,

a v koruně listím porostlé,

touží po spříznění.

 

Sami však mají v rukou svých,

ten dar být samy sebou,

a nemusí ptát se pocestných,

kde sílu svoji vemou.

 

Vždyť mají duši, srdce, cit,

i cestu která končí v ráji,

jen otěže svých snů popustit,

jak koním, jež jsou stále v stáji.

 

Dopřát jim lehkost, hravost, svobodu,

a vše co k nim vlastně patří,

a nestavět je u brodu,

když letí jako křídla racčí.

 

Jen nést se s proudem života,

s vírou že ten můj má právě cenu,

že není vždy jen temnota,

a beznaděj chce dostát svému jménu.

Stačí jen změnit v pohledu,

jen úhel svého zření,

a věřit že jak po medu,

se mnohé věci pro nás mění.

 

Vždy máme přeci naději,

odhodit vše co nezní v naší lásce,

ať neleží už v závěji,

ten kousek nás jež velmi nás chce,

 

Vezměme zpátky do dlaní,

s úctou srdce své s duší,

po noci přijde svítání,

klid předčí srdce která buší.

 

A nepustí už nazpátek,

žít život bez naděje,

už nečeká nás u vrátek,

ten pocit že zpět to zase spěje.

 

Tak každé ráno vykřiknout:

„Jsem šťastná a navždy mám ta práva,

v svůj život znovu procitnout,

být krásná, šťastná, zdravá…“