Verš
Jsme jako stromy v slunné áleji,
jež k slunci natahují větve,
v níž mají živou naději,
že není síly jež je setne.
S každým dnem sklání hlavy své,
tu k nebi, tu zas k zemi,
a v koruně listím porostlé,
touží po spříznění.
Sami však mají v rukou svých,
ten dar být samy sebou,
a nemusí ptát se pocestných,
kde sílu svoji vemou.
Vždyť mají duši, srdce, cit,
i cestu která končí v ráji,
jen otěže svých snů popustit,
jak koním, jež jsou stále v stáji.
Dopřát jim lehkost, hravost, svobodu,
a vše co k nim vlastně patří,
a nestavět je u brodu,
když letí jako křídla racčí.
Jen nést se s proudem života,
s vírou že ten můj má právě cenu,
že není vždy jen temnota,
a beznaděj chce dostát svému jménu.
Stačí jen změnit v pohledu,
jen úhel svého zření,
a věřit že jak po medu,
se mnohé věci pro nás mění.
Vždy máme přeci naději,
odhodit vše co nezní v naší lásce,
ať neleží už v závěji,
ten kousek nás jež velmi nás chce,
Vezměme zpátky do dlaní,
s úctou srdce své s duší,
po noci přijde svítání,
klid předčí srdce která buší.
A nepustí už nazpátek,
žít život bez naděje,
už nečeká nás u vrátek,
ten pocit že zpět to zase spěje.
Tak každé ráno vykřiknout:
„Jsem šťastná a navždy mám ta práva,
v svůj život znovu procitnout,
být krásná, šťastná, zdravá…“