Verš

Pustit otěže svých vlastních přání,

opustit všechno, co vždycky nás raní.

Zůstat stát, pohlednou své touze do očí,

příjmout i věci, které nás zaskočí.

Vidět své city, svou vlastní naději,

srdce ať láskou, krásně se prohřejí.

Do celé bytosti, vpustit proud světla,

aby co netřeba, s důvěrou smetla.

Aby co příjde, vždy čistým zůstalo,

uprostřed v srdci se ukotví nastálo.

Kousíček po kousku proudí dál do těla,

kapička naděje, že světlu jsi přispěla.

Že duše nesnese víc než jen volnost,

lásku a naději, pokoru, skromnost.

Tělo i duše se prozlatí světlem,

prosvítí, pročistí, nádherným teplem.

Nebude uvnitř, proudí jak lavina,

 těm kteří procitnou, usedne do klína.

Zahřeje u srdce, otevře vrátka,

by žádná z bytostí, nepřišla zkrátka.

Aby všem lásky, citu se dostalo

a s tímto darem zůstaly nastálo.