Verš
Pustit otěže svých vlastních přání,
opustit všechno, co vždycky nás raní.
Zůstat stát, pohlednou své touze do očí,
příjmout i věci, které nás zaskočí.
Vidět své city, svou vlastní naději,
srdce ať láskou, krásně se prohřejí.
Do celé bytosti, vpustit proud světla,
aby co netřeba, s důvěrou smetla.
Aby co příjde, vždy čistým zůstalo,
uprostřed v srdci se ukotví nastálo.
Kousíček po kousku proudí dál do těla,
kapička naděje, že světlu jsi přispěla.
Že duše nesnese víc než jen volnost,
lásku a naději, pokoru, skromnost.
Tělo i duše se prozlatí světlem,
prosvítí, pročistí, nádherným teplem.
Nebude uvnitř, proudí jak lavina,
těm kteří procitnou, usedne do klína.
Zahřeje u srdce, otevře vrátka,
by žádná z bytostí, nepřišla zkrátka.
Aby všem lásky, citu se dostalo
a s tímto darem zůstaly nastálo.