Verš

Utichl svět, utichla rána,

odešla energie, co byla mu dána.

Co není čisté, mizí teď v nicotu,

ve vlastních srdcích ucítíš prázdnotu.

Co není v souladu s nejvyšším plánem,

tam jenom ego velkým pánem.

Odešly ruce v nichž zářily krystaly

a jejich srdce jsou zaklety do skály.

Tlukot těch srdcí je jako tep planety,

smutek zániku, jež přišel před léty.

Umlkni, usedni, uslyšíš v tichu,

v zakletých srdcích i stopy smíchu.

Není už třeba nést břímě té prázdnoty,

všechno lze přeměnit ve světlo jednoty.

Natáhni ruce své, přilož je na skálu,

znovu pak ucítíš i sílu krystalu.

Rozdrtí pevnou, slupku z kamení,

tvé srdce čisté, láskou se promění.

Vpusť do něj světlo, paprsky naděje

a s každým nádechem srdce se zachvěje.

Očistí minulost, pochopí příčinu,

není čas na smutek, zklamání, na vinu.

I duše uvnitř ví, že je čas na změnu,

s pokorou přivítá i tuto proměnu.

Odpadnou iluze pochyb a smutky,

lásku v nás vynesou na světlo skutky.

Všechna tajemství jež byla ukrytá,

vyplynou na povrch, zhmotní se, rozkrytá.

Přijměme tedy zpět svá velká poslání,

jež mnoho bytostí před koncem zachrání.

Přijměme s úctou zpět i svoji sílu,

všichni jsme součásti jednoho dílu.

Každý je součástí lístečku na květu,

společně tvoříme i tuto planetu...