Verš
Utichl svět, utichla rána,
odešla energie, co byla mu dána.
Co není čisté, mizí teď v nicotu,
ve vlastních srdcích ucítíš prázdnotu.
Co není v souladu s nejvyšším plánem,
tam jenom ego velkým pánem.
Odešly ruce v nichž zářily krystaly
a jejich srdce jsou zaklety do skály.
Tlukot těch srdcí je jako tep planety,
smutek zániku, jež přišel před léty.
Umlkni, usedni, uslyšíš v tichu,
v zakletých srdcích i stopy smíchu.
Není už třeba nést břímě té prázdnoty,
všechno lze přeměnit ve světlo jednoty.
Natáhni ruce své, přilož je na skálu,
znovu pak ucítíš i sílu krystalu.
Rozdrtí pevnou, slupku z kamení,
tvé srdce čisté, láskou se promění.
Vpusť do něj světlo, paprsky naděje
a s každým nádechem srdce se zachvěje.
Očistí minulost, pochopí příčinu,
není čas na smutek, zklamání, na vinu.
I duše uvnitř ví, že je čas na změnu,
s pokorou přivítá i tuto proměnu.
Odpadnou iluze pochyb a smutky,
lásku v nás vynesou na světlo skutky.
Všechna tajemství jež byla ukrytá,
vyplynou na povrch, zhmotní se, rozkrytá.
Přijměme tedy zpět svá velká poslání,
jež mnoho bytostí před koncem zachrání.
Přijměme s úctou zpět i svoji sílu,
všichni jsme součásti jednoho dílu.
Každý je součástí lístečku na květu,
společně tvoříme i tuto planetu...