Verš

 

 Postav se do srdce a prozař své nebe,

ve střípku božství posbíráš sebe.

 Pozvedni touhu jak pozvedáš naději,

pro sebe, pro druhé, pro jejich spříznění.

 Pro kapku naděje, lásky a potu,

pro kapky krve, z kopí či hrotu.

 Z tisíce zranění, z tisíce bolestí,

z tisíce strachů, které nás nepřelstí.

Z tisíce pokladů ukrytých v dlani,

z tisíců chvil, kdy plní se přání.

 Se srdcem v naději oblékáš křídla,

aby jsi zpět k zemi pokaždé slítla.

Aby jsi hledala v esenci bytí,

svou hvězdu která se odvážně svítí.

 Ze světla, z lásky, z prapůvodu stvoření,

přichází síla jež všechny nás promění.

 Bere nám bez citu to co už není,

co pro nás v životě nemá už ceny.

 Co nese sebou kód vlastního poslání,

se světelným kódem není v protkáni.

 A vedou nás cestou, jedinou, pravou,

nikterak zářící, nikterak hravou.

 Ale mající naději, mající sílu,

pozvednout srdce své, i ruce k dílu.

 A v posvátné víře sdílet tu naději,

že naše kroky vždy k cíli dospějí.

 Že odejde vše v čem vidíme berličky,

všechno co nechává na srdci jizvičky.

 A hvězda v nás, své Božství rozzáří,

abychom k sobě šli, tak jako k oltáři.

 A věřili sobě jak věří v nás andělé,

a svůj život žili, ne smutně, vesele.