Verš
Postav se do srdce a prozař své nebe,
ve střípku božství posbíráš sebe.
Pozvedni touhu jak pozvedáš naději,
pro sebe, pro druhé, pro jejich spříznění.
Pro kapku naděje, lásky a potu,
pro kapky krve, z kopí či hrotu.
Z tisíce zranění, z tisíce bolestí,
z tisíce strachů, které nás nepřelstí.
Z tisíce pokladů ukrytých v dlani,
z tisíců chvil, kdy plní se přání.
Se srdcem v naději oblékáš křídla,
aby jsi zpět k zemi pokaždé slítla.
Aby jsi hledala v esenci bytí,
svou hvězdu která se odvážně svítí.
Ze světla, z lásky, z prapůvodu stvoření,
přichází síla jež všechny nás promění.
Bere nám bez citu to co už není,
co pro nás v životě nemá už ceny.
Co nese sebou kód vlastního poslání,
se světelným kódem není v protkáni.
A vedou nás cestou, jedinou, pravou,
nikterak zářící, nikterak hravou.
Ale mající naději, mající sílu,
pozvednout srdce své, i ruce k dílu.
A v posvátné víře sdílet tu naději,
že naše kroky vždy k cíli dospějí.
Že odejde vše v čem vidíme berličky,
všechno co nechává na srdci jizvičky.
A hvězda v nás, své Božství rozzáří,
abychom k sobě šli, tak jako k oltáři.
A věřili sobě jak věří v nás andělé,
a svůj život žili, ne smutně, vesele.