Verš

Není vše o jasu, kráse a síle,

na cestě trnité těžké jsou chvíle.

Poseta kamením, v dálce nám mizí,

krajina, okolí, vše zdá se cizí.

Možná nám probodá kotníky, chodidla,

v našich srdcích však, pozvedne stavidla.

Rozsvítí světýlko, tam někde v dáli,

přinese naději, těm kteří stáli.

Proletí očí jas večerní oblohou

a tíhu bolestí cítíme na nohou.

V té chvíli zašeptá, duše nám do dlaní:

"Pusť už své otěže, co strach ti nahání."

Na ničem nelpět a mít volnost holubí,

tělo i duši tu volnost závidí.

Závidí svobodu, prostoru bez hranic,

tíha jež odešla, neváží vůbec nic.

Přelehkým zdá se být tohleto plynutí,

bez strastí pozemských, jež k zemi nás přinutí.

Spojením se strastí, láskou i svobodou,

přichází Světlo, jež drží nás nad vodou...