Verš
Není vše o jasu, kráse a síle,
na cestě trnité těžké jsou chvíle.
Poseta kamením, v dálce nám mizí,
krajina, okolí, vše zdá se cizí.
Možná nám probodá kotníky, chodidla,
v našich srdcích však, pozvedne stavidla.
Rozsvítí světýlko, tam někde v dáli,
přinese naději, těm kteří stáli.
Proletí očí jas večerní oblohou
a tíhu bolestí cítíme na nohou.
V té chvíli zašeptá, duše nám do dlaní:
"Pusť už své otěže, co strach ti nahání."
Na ničem nelpět a mít volnost holubí,
tělo i duši tu volnost závidí.
Závidí svobodu, prostoru bez hranic,
tíha jež odešla, neváží vůbec nic.
Přelehkým zdá se být tohleto plynutí,
bez strastí pozemských, jež k zemi nás přinutí.
Spojením se strastí, láskou i svobodou,
přichází Světlo, jež drží nás nad vodou...