Verš

   

Mám se a mám víru v samotný život,

mám naději, štěstí, i k radosti důvod,

i pod tíhou zklamání mám přeci naději,

že pozvednu bolesti, které mne sklánějí.

 

Mám všechno co může mít každičký člověk,

mám ruce, i srdce, i důvod pro vděk,

jen síla se ztratila pro radost z žití,

tu která mi schází, ta která se cítí.

 

Jsem jako strom stojící na břehu moře,

je sám a vnímá jen převelké hoře,

větve se sklánějí na mořskou hladinu,

necítí víc než slanost a pevninu.

 

Vlní se větve jak s němi hází,

vnímají to, co vlastně jim schází,

vnímají smutek jež uvnitř je svazuje,

vnímají čí krev uvnitř jim koluje.

 

Vnímají smutek přes který se derou,

když vlny při bouři listy jim berou,

kdy s přílivy pevnina kolem se drolí,

kdy odkrývá bolesti, které nás bolí.

 

Ale utichnou bouře a zklidní se nebe,

vyjde i slunce, ozáří Tebe,

přijdou i lidé jenž zasypou kořeny,

novou nadějí, ve jménu proměny.

 

Když pozvedneš hlavu k druhému břehu,

uvidíš ty, kdož dávají něhu,

jak moudře a krásně v dálce Tě sledují,

nemajíc strachu, ve světle tancují.

 

Mají teď možnosti vnímat i více,

být naší ochranou, být naše svíce,

svítit nám na cestu jasně a tiše,

mluví k nám vždy, když naslouchá duše.

 

Vnímáme světlo, které nás provází,

 které je s námi, k nám také přichází,

je tady i když už v rozdílné úrovni,

však vede nás dál, je naší pochodní.

 

A také když bolí nás, tak velmi u srdce,

je s námi, je blízko, je i náš průvodce,

je silnější než naše láska a víra,

je tady když smutek velmi nás svírá.

 

Záleží na nás zda půjdeme dále,

zda věříme že oni jsou tady a stále,

jen dělí je hranice a ty dva světy,

oni jsou kořeny, my jejich květy.