Verš

 

Na srdci růžovou a v očích nebe,

přes lásku k druhým, nevidíš sebe.

Celek se rozdělil na mnoho částí,

hledajíc střed svůj, která kde patří.

 

Každý z těch kousků nese svou naději,

že v sloučení celku zajisté přispějí.

Že není všechno jen černé, či bílé,

že přivot přinášíi i krásné chvíle.

 

Když můžeš odevzdat stíny svých přání,

příjde i síla která Tě chrání.

Přijdou i poslové klamní jak zdání,

kteří vždy vyplní, každé tvé přání.

 

Přináší naději, lásku i svítání,

osobní svobodu vkládají do dlaní.

Snaží se přimět nás vidět i sebe,

krásného, čistého, s podstatou nebe.

 

S možnostmi bez hranic svých vlastních vizí,

která v nás vyrostou dřív než-li zmizí.

Které nás naplní po okraj duše,

 s pocitem přijetí sedíme tiše.

 

A žasneme s údivem nad svojí sílou,

která není však agresí, zůstává milou.

Tvořivá, radostná i plná volnosti,

pokory,naděje, krásy i svornosti.

 

Ve jménu Lucie neseme světu,

Světlo které je plamenem života v květu,

Života věčného ve studnici naděje,

do které každý znás poselstvím přispěje.

 

Přinese svůj aspek, přání i s záměrem,

a všichni společně životu přispějem,

Svým vlastním bytím, svou vlastní podstatou,

 svou vlastní cestou, paprsky prohřátou…