Verš
Na srdci růžovou a v očích nebe,
přes lásku k druhým, nevidíš sebe.
Celek se rozdělil na mnoho částí,
hledajíc střed svůj, která kde patří.
Každý z těch kousků nese svou naději,
že v sloučení celku zajisté přispějí.
Že není všechno jen černé, či bílé,
že přivot přinášíi i krásné chvíle.
Když můžeš odevzdat stíny svých přání,
příjde i síla která Tě chrání.
Přijdou i poslové klamní jak zdání,
kteří vždy vyplní, každé tvé přání.
Přináší naději, lásku i svítání,
osobní svobodu vkládají do dlaní.
Snaží se přimět nás vidět i sebe,
krásného, čistého, s podstatou nebe.
S možnostmi bez hranic svých vlastních vizí,
která v nás vyrostou dřív než-li zmizí.
Které nás naplní po okraj duše,
s pocitem přijetí sedíme tiše.
A žasneme s údivem nad svojí sílou,
která není však agresí, zůstává milou.
Tvořivá, radostná i plná volnosti,
pokory,naděje, krásy i svornosti.
Ve jménu Lucie neseme světu,
Světlo které je plamenem života v květu,
Života věčného ve studnici naděje,
do které každý znás poselstvím přispěje.
Přinese svůj aspek, přání i s záměrem,
a všichni společně životu přispějem,
Svým vlastním bytím, svou vlastní podstatou,
svou vlastní cestou, paprsky prohřátou…