Verš
Symbolem lásky není jen nebe,
když je všude kolem, však necítí sebe.
Není vždy propojen střed a naše srdce,
neproudí síla jež dá něžnost ruce.
Jak vodopád zastaven ve chvíli dění,
čeká až spustí se láska jež mění.
Ta která spojuje části v nás v jednotu,
přeskládá přijetí, svou vlastní hodnotu.
Nechává plynout co třeba už není,
struktury, vzorce, současné dění.
Je v tomto konání očistný proces,
vedený s lehkostí tvých Mistrů z nebes.
Čekali dlouho na jejich spojení,
na přijetí srdce, v procesu hojení.
Nyní když proudí vše v jediné dráze,
probíhá očista lehce a snáze.
Spojuje části jež zůstaly nahoře,
jsou součástí těla, v naprosté pokoře.
Znovu pak stáváš se, svou vlastní ženou,
celistvou , skutečnou, citově měnnou.
Srdce jak most z duhy propojí zhmotněním,
myšlení s vnímáním, s láskou a cítěním.
Tak aby proudila již v každém čase.
síla a odvaha, která je naše.
Přirozeně, s lehkostí půjdeme zpříma,
k úctě a pokoře, která v nás dřímá.
Vede nás ku lásce, štěstí a naději,
že naše ruce pro všechny přispějí.
Že napojen na sebe, na svoji sílu,
stvoříme planetu jež žije v míru.
Každičká buňka v nás, rozsvítí přání,
být vzorem pro druhé, být i svou paní.
Být spojen s celkem a zůstat u sebe,
se smyslem života, v naprosté důvěře…