Verš

 

Symbolem lásky není jen nebe,

když je všude kolem, však necítí sebe.

Není vždy propojen střed a naše srdce,

neproudí síla jež dá něžnost ruce.

 Jak vodopád zastaven ve chvíli dění,

čeká až spustí se láska jež mění.

Ta která spojuje části v nás v jednotu,

přeskládá přijetí, svou vlastní hodnotu.

Nechává plynout co třeba už není,

struktury, vzorce, současné dění.

Je v tomto konání očistný proces,

vedený s lehkostí tvých Mistrů z nebes.

Čekali dlouho na jejich spojení,

na přijetí srdce, v procesu hojení.

Nyní když proudí vše v jediné dráze,

probíhá očista lehce a snáze.

Spojuje části jež zůstaly nahoře,

jsou součástí těla, v naprosté pokoře.

Znovu pak stáváš se, svou vlastní ženou,

celistvou , skutečnou, citově měnnou.

Srdce jak most z duhy propojí zhmotněním,

myšlení s vnímáním, s láskou a cítěním.

Tak aby proudila již v každém čase.

síla a odvaha, která je naše.

Přirozeně, s lehkostí půjdeme zpříma,

k úctě a pokoře, která v nás dřímá.

Vede nás ku lásce, štěstí a naději,

že naše ruce pro všechny přispějí.

Že napojen na sebe, na svoji sílu,

stvoříme planetu jež žije v míru.

Každičká buňka v nás, rozsvítí přání,

být vzorem pro druhé, být i svou paní.

Být spojen s celkem a zůstat u sebe,

se smyslem života, v naprosté důvěře…