Verš

 

Volám Tě duše zpět z prostoru nebe,

chci vidět skutečnou podobu sebe,

chci vidět všechno čím dříve jsem byla,

než mysl temnota zpět zahalila.

 

Rozpomeň srdce mé se na všechno krásné,

na chvíle moudrosti, myšlenky jasné,

na cestu přijetí převelkých možností,

i na chvíle které mne přivedly na scestí.

 

Na moudrost která je ukryta hluboce,

a zatím ji překrývá ztracená emoce,

která mi brání dostat se k sobě,

a poskládat v celek ku své podobě.

 

A zkusit se vnímat víc než jen vidí,

ostatní okolo, skupiny lidí,

vnímat skrze dar vlastního poznání,

skrze své pocity, skrze své vnímání.

 

V krajině duše a vlastního světa,

jsou převelké možnosti v nichž síla vzkvétá,

a dovolí každému kdo přijde blíže,

odprostit srdce své od zemské tíže.

 

Usednout v prostoru vlastního žití,

které se stává víc, než touhou bytí,

a přinese pro nás teď vše co si přejeme,

všechny ty dary jež v pokoře přijmeme.

 

Proto zastav se, naslouchej, neběhej v před,

vždyť všechny ty chvíle už nevrátíš zpět,

vezmi srdce své do dlaní a s vlastní pílí,

užij si svobodu v každičké chvíli.

 

Užij si radost, všechno co máš,

i toho co dostaneš, i co sama dáš,

I toho co přichází, co někdo ti dá,

všechno svůj význam pro tebe má.

 

A nemusíš rozumět slovu od slova,

stačí jen důvěra, že přijdou znova,

a přinesou poselství ve správné chvíli,

aby nás přivedly ke svému cíli…