Verš

  

Drobounký anděl s malými křídly,

schouleně dřepí u dveří,

nevidí ruce, jež by jej zdvihly,

ve skutečnou pomoc nevěří.

 

Lehounce usedá ve vlastním smutku,

se srdcem venku, na rukou,

jakoby nechtěl dotkout se skutků,

nechtěl by splynout s oblohou.

 

A přitom nevidí, že je vlastně anděl,

a tudíž patří k obloze,

a i kdyby vlastně skutečně nechtěl,

má místo dole, jak nahoře.

 

Každý jsme někdy zneužil moci,

každý jsme hnal pluk do zbraní,

s pocity viny v bezesné noci,

hledal jsem v sobě pokání.

 

Trápil se stále a nesl tím v sobě,

všechna ta těžká zranění,

v každičkém životě, v každičké době,

věřil jsem, že se pomnění.

 

A vrátí se zpátky blankytné nebe,

i Slunce mi přijde jasnější,

kdy budu moci přijmout i sebe,

nad míru šťastná, krásnější.

 

Kdy přijde chvíle, kdy všechny ty viny,

které mne tíží na prsou,

ztrácí svou moc a projasní stíny,

které už hořkost nenesou.

 

 Je jedno co bylo, teď chápu význam,

vše už je pouhá zkušenost,

v níž mnoho pravdy pro sebe poznám,

viny jsou kletby na věčnost.

 

Tak beru zpět slova, v nichž nebylo srdce,

v nichž nesouzní vlastní laskavost,

jsme vlastního osudu, svůj vlastní strůjce,

máme vždy svoji osobnost.

 

Kráčím si cestou vlastního žití,

minulost pouštím po vodě,

nechám se unášet ve vlastním bytí,

ve vlastní, krásné svobodě.

 

Nenesu břímě všech kteří trpí,

nejsem už strážcem zranění,

dávám jim impuls, ať sami se vzchopí,

a změní tím sebe, trápení.

 

A dokáží skákat, výskat i tančit,

být radost, i krása, pohoda!

Dokáží milovat, překrásně toužit,

jsem jednou z jisker národa.

 

A dokážu přijmout svou vlastní sílu,

na cestě k vlastní radosti,

jsem tím kdo rozsévá pro druhé víru,

a najde ji v každé drobnosti.

 

A v každém kousku, v každičké kapce,

kterou si vezme do dlaní,

uvidí lehce, krásně a hladce,

tu božskou jiskru hledání…