Verš
Ztišit se, usednout, před vlastní srdce,
s vděčností zeptat se: pro koho tluče.
Pro koho dýchají i moje plíce?
Pro koho vyhoří i moje svíce?
S kým sdílím tu pokoru v chrámu svém těla?
Kde je má touha, kde se poděla?
Co skrývám pod slupkou? Kolik mám přání?
Proč mizí vločka když taje mi v dlani?
Kde mám svou něhu jež rozzáří oči?
Proč uvíznu v kruhu, který se točí?
Proč všechno co dostávám a vracím zemi,
proč přes všechnu tu krásu, proč smutno je mi?
Proč jsem jako zahrada kde každý mi chodí?
Proč nepříjde Ten? Kde koně své brodí?
Mám přec v sobě život i krásu,
Proč nepřijde ten, jež přinese spásu?
Proč když zavírám oči nedrží mi nebe?
Proč v sobě nevidím ty kousky Tebe?
Srdce mám veliké, je plné a čisté,
však bez Tebe usychá, mění se v pusté.
Má touha je niternou bolestí duše,
má touha je nadějí v Evině rouše.
Když zapálím svíci svou, ve svém vlastním chrámu,
věřím že s naději změním se k ránu.
Že se svítáním přivítám i novou duši,
která je nablízku, která mě vzruší.
Kdy poteče láska srdcem jak struhou?
Kdy ve svém středu spojím se s duhou?
Kdy JSEM a cítím že mám znovu naději,
že kroky naše znovu se scházejí.
Že odchází skály, které nás dělí,
že přijdeme k sobě, skuteční, celí.
A veliký prostor co dělí nás stále,
už není tak pevný, podoben skále.
Teď vrací se plameny života k sobě,
vždyť vznikaly spolu, ve stejné době.
I když pak slíbily, že nebudou spolu,
mají teď naději růst v jednom stvolu.
Mají zas naději, že v jedno se promění,
přinesou pro všechny Posvátné spojení…