Verš

Ztišit se, usednout, před vlastní srdce,

s vděčností zeptat se: pro koho tluče.

Pro koho dýchají i moje plíce?

Pro koho vyhoří i moje svíce?

S kým sdílím tu pokoru v chrámu svém těla?

Kde je má touha, kde se poděla?

Co skrývám pod slupkou? Kolik mám přání?

Proč mizí vločka když taje mi v dlani?

Kde mám svou něhu jež rozzáří oči?

Proč uvíznu v kruhu, který se točí?

Proč všechno co dostávám a vracím zemi,

proč přes všechnu tu krásu, proč smutno je mi?

Proč jsem jako zahrada kde každý mi chodí?

Proč nepříjde Ten? Kde koně své brodí?

Mám přec v sobě život i krásu,

Proč nepřijde ten, jež přinese spásu?

Proč když zavírám oči nedrží mi nebe?

Proč v sobě nevidím ty kousky Tebe?

Srdce mám veliké, je plné a čisté,

však bez Tebe usychá, mění se v pusté.

Má touha je niternou bolestí duše,

má touha je nadějí v Evině rouše.

Když zapálím svíci svou, ve svém vlastním chrámu,

věřím že s naději změním se k ránu.

Že se svítáním přivítám i novou duši,

která je nablízku, která mě vzruší.

Kdy poteče láska srdcem jak struhou?

Kdy ve svém středu spojím se s duhou?

Kdy JSEM a cítím že mám znovu naději,

že kroky naše znovu se scházejí.

Že odchází skály, které nás dělí,

že přijdeme k sobě, skuteční, celí.

A veliký prostor co dělí nás stále,

už není tak pevný, podoben skále.

Teď vrací se plameny života k sobě,

vždyť vznikaly spolu, ve stejné době.

I když pak slíbily, že nebudou spolu,

mají teď naději růst v jednom stvolu.

Mají zas naději, že v jedno se promění,

přinesou pro všechny Posvátné spojení…