Verš

 

Býval jsem z těch jež pozvedli meče,

ve víru boje jsem dokázal žít,

stopa těch období se mnou se vleče,

dokážu bojovat, sílu svou mít.

 

Ničil jsem ženy ve vlastním chrámu,

dostál jsem každé přísaze,

možná to bylo ve jménu Pánu,

možná jsem miloval invaze.

 

Země se zmítaly v ochranném boji,

ničily sebe i krajiny,

já stále připraven, v plné to zbroji,

neměl jsem místo pro stíny.

 

Když utichly války na sklonku léta,

nechtěl jsem být už ve zbroji,

chtěl jsem cos zasít, ať ve mně vzkvétá,

vždyť víra za válku nestojí.

 

Nebylo chrámu v němž našel bych spásu,

nebylo místo k oddechu,

nesměl jsem vidět u druhých krásu,

vnímal jsem všechno ve spěchu.

 

Neměl jsem cestu ku svému cíli,

k vlastnímu srdci, k cítění,

krajinou projeli tři jezdci bílí,

kteří mi přinesli smíření.

 

První byl láska, měl roucho z něhy,

druhý si říkal svoboda,

třetí měl od štěstí zmáčené běhy,

se všemi přišla má úroda.

 

Spanile kráčeli v mém vlastním srdci,

a já je pustil za brány,

rytíře bílé, by dnem i nocí,

přinesli mojí záchrany.

 

V hloubce jsem naslouchal své vlastní duši,

když ke mně s láskou mluvila,

ač neměla hlasu jež slyší uši,

přece mé myšlenky vcítila.

 

Ti rytíři nebyli skuteční muži,

byli to ženy v převleku,

cítil jsem spojení na vlastní kůži,

kouzlo všech kouzel, v doteku.

 

Dotkly se mužů na jejich hrudi,

vetkly jim naději pod víčky,

zlomily v srdci ledy jež studí,

byly jak hodné sudičky.

 

V milosti přijala žena od muže,

všechny ty bolesti, smutek, žal,

jen tak se dostati zpět k sobě může,

jen tak má síly by znovu vstal.

 

A propojen v sobě odpustil ženám,

které mu bolest zrcadlí,

aby se vymanil svým vlastním vinám,

když v smutku jsme někdy propadlí.

 

Tak nebuďme poutníky svých vlastních stínů,

když svítí nám slunce nad hlavou,

smyjme už ze sebe všechnu tu vinu,

i když máme cestu zdlouhavou…