Verš
Když srdce v lásce procitá
a praská mříž jež k němu patří,
pak chvíle znovu prožitá,
nás spojí jako pouto bratří.
Dovolí nám nechvíli,
být šťastní, mladí, znovu sví,
a svými křídly motýlí,
se svět kolem nás projasní.
Už nemá pevné hranice,
a nenutí nás jít už z proudem,
co však mu sluší nejvíce,
že sami v sobě, k sobě dojdem.
Pohlédneme do očí,
strachům citům, také lásce,
ta vlna nás i zaskočí,
jak chůze po uzounké lávce .
Však najít v sobě odvahu
a prožít plně všechny chvíle,
když dech dochází nám ve svahu,
a není vždy jen krásně, mile.
Však jdem – li cestou svého srdce,
je slyšet jeho volání,
radost jde si s láskou v ruce,
v nás probouzí se poslání.
Naplnit dny své touhou,
světlem, citem, nadějí,
i na vteřinu věřit pouhou,
že né vždy se duše míjejí…