Verš

Když srdce v lásce procitá

a praská mříž jež k němu patří,

pak chvíle znovu prožitá,

nás spojí jako pouto bratří.

Dovolí nám nechvíli,

být šťastní, mladí, znovu sví,

a svými křídly motýlí,

se svět kolem nás projasní.

 Už nemá pevné hranice,

a nenutí nás jít už z proudem,

co však mu sluší nejvíce,

že sami v sobě, k sobě dojdem.

 Pohlédneme do očí,

strachům citům, také lásce,

ta vlna nás i zaskočí,

jak chůze po uzounké lávce .

 Však najít v sobě odvahu

a prožít plně všechny chvíle,

když dech dochází nám ve svahu,

a není vždy jen krásně, mile.

 Však jdem – li cestou svého srdce,

je slyšet jeho volání,

radost jde si s láskou v ruce,

v nás probouzí se poslání.

 Naplnit dny své touhou,

světlem, citem, nadějí,

i na vteřinu věřit pouhou,

že né vždy se duše míjejí…