Verš

 

Když vezmou křídla andělům
a pláš teď halí dětskou tváři,
pak tma se vrátí ke všem dnům
a světlo jenom slabě září.
 
Bez křídel není správný směr,
není volnost, síly k letům,
tma v lásce dělá nepoměr,
dá málo jasu našim světům.
 
My jdeme s křídly v náručí,
jsou rozlámaná v tisíc střepů,
jen samo srdce předurčí,
zda přijmem znovu vůni květů.
 
Zda střípek k střípku připevníš,
svou láskou jež má ve svých dlaních,
zda všechnu bolest proměníš,
v dar lásky, citu, přijímání.
 
Zda vrátíš očím odlesk nebe,
srdci lásku, světlo, pokoru,
zda přijmeš v lásce také sebe
a nevrátíš se ke vzdoru.
 
Máš v dlaních klíč ode všech zámků,
jež drží tě teď v obručích,
však prasknou pouhou silou vánku,
když přijmeš pomoc v náručích.
 
Když dovolíš si býti sebou,
být krásná, lehká, v radosti,
vždyť spojena je volnost s tebou,
i dny plné hojnosti.
 
Dovol spojit srdce s duší,
s andělskou svou podstatou.
svou sílou kterou nepřehluší,
svou cestou světlem vyhřátou...