Kdy Vás uvidím andělé v celé své kráse,
kdy uslyším jasný zpěv jež kouzlem zdá se,
kdy vrátím se k vám zpět na naši zemi,
kdy můžu zažít zas jak krásně je mi.
Někdy tak strádám v pozemském životě,
s tím co mě potkává a mizí v nicotě,
jen mých pět hlavních paprsků řídí můj střed,
když kolem mne rozkvétá slunečný květ.
Nechci už zůstávat ve věčném strachu,
že každý můj otisk zůstane v prachu,
že pozbude význam každého dne,
že zůstane pouze to významné.
To ostatní vymizí, rozpustí v dáli,
všechny ty iluze jichž jsme se vzdali,
přestaví v životě veškeré hodnoty,
vymizí pocity smutku a prázdnoty.
V prostoru který v nás uvolní jemně,
všechno to krásné zaplní sémě,
by vzniknout ti mohlo co přijít má,
a bylo tu s námi, jak vůle tvá.
Nechávám vyplynout všechno co mění,
co není jen iluzí, není jen snění
není jen pochybnost, není jen klam,
všechno co pozvedám, pro tebe mám.
Nezoufej, neplač a utiš svůj žal,
já přicházím k tobě jako tvůj král,
jako tvé království, jako tvá hvězda,
jako tvůj partner jež už se ti nezdá.
A nechávám proudit to co nás pojí,
nechávám vyvěrat pramen jež kojí,
jež zažene žízeň nás obou teď v smíření,
v jediném chtění, v jediné cítění.
A ladím tvou duši na cestě k sobě,
na cestě k nám, ke společné době,
na cestě která spojí nás v jeden,
celek jež touží, jež proniká nebem.
A nechává ve vlnách lásky a chtěni,
všechno co slouží, co srdce tvé mění,
co nechává otisk na každé tváři,
úsměv a naději jež tolik září.
To všechno teď má milá pro Tebe mám,
pro Tebe kterou jsem nechával sám,
aby sama jsi dospěla ke svému cíli,
abychom navždycky při sobě byli...