Kdy Vás uvidím andělé v celé své kráse,

kdy uslyším jasný zpěv jež kouzlem zdá se,

kdy vrátím se k vám zpět na naši zemi,

kdy můžu zažít zas jak krásně je mi.

  

Někdy tak strádám v pozemském životě,

s tím co mě potkává a mizí v nicotě,

jen mých pět hlavních paprsků řídí můj střed,

když kolem mne rozkvétá slunečný květ.

  

Nechci už zůstávat ve věčném strachu,

že každý můj otisk zůstane v prachu,

že pozbude význam každého dne,

že zůstane pouze to významné.

  

To ostatní vymizí, rozpustí v dáli,

všechny ty iluze jichž jsme se vzdali,

přestaví v životě veškeré hodnoty,

vymizí pocity smutku a prázdnoty.

  

V prostoru který v nás uvolní jemně,

všechno to krásné zaplní sémě,

by vzniknout ti mohlo co přijít má,

a bylo tu s námi, jak vůle tvá.

  

Nechávám vyplynout všechno co mění,

co není jen iluzí, není jen snění

není jen pochybnost, není jen klam,

všechno co pozvedám, pro tebe mám.

  

Nezoufej, neplač a utiš svůj žal,

já přicházím k tobě jako tvůj král,

jako tvé království, jako tvá hvězda,

jako tvůj partner jež už se ti nezdá.

  

A nechávám proudit to co nás pojí,

nechávám vyvěrat pramen jež kojí,

jež zažene žízeň nás obou teď v smíření,

v jediném chtění, v jediné cítění.

  

A ladím tvou duši na cestě k sobě,

na cestě k nám, ke společné době,

na cestě která spojí nás v jeden,

celek jež touží, jež proniká nebem.

  

A nechává ve vlnách lásky a chtěni,

všechno co slouží, co srdce tvé mění,

co nechává otisk na každé tváři,

úsměv a naději jež tolik září.

  

To všechno teď má milá pro Tebe mám,

pro Tebe kterou jsem nechával sám,

aby sama jsi dospěla ke svému cíli,

abychom navždycky při sobě byli...