Verš

 

Děkuji že můžu Tě při sobě cítit,

že vnímám tvou chůzi na půdě své,

že vibračně sladíš se, dokážeš šířit,

to o co teď žádám, co je přání mé.

  

Jak mnoho jsem trpěla a neměla ústa,

neměla způsob jak vyjádřit hněv,

však úzkost a zloba pak v ničivou vzrůstá,

a bouřlivost v zkáze přehlučí zpěv.

  

A málo je těch, jež slyší mé prosby,

tak málo je duší, jež prochází dál,

málo je těch jež vnímají hrozby,

kde plamen mé hořkosti na zemi vzplál. 

 

 Však lehkost tvá, naděje i moudrost a cíle,

to všechno mi přináší naději zpět,

že z ničivých vzejdou tvořivé chvíle,

že znovu se očistí, posílí svět.

  

A více vás dokáže vnímat mé touhy,

a více vás ucítí puls a můj tep,

z malého potúčka, z nevelké strouhy,

potečou řeky jež vrátí mě zpět.

 

 Řeky jež podrží vibračně Zemi,

řeky v nichž poteče síla a cit,

vždyť po všech těch útrapách o jedno jde mi.

v jádru mém bytí ať dokáží žít. 

  

A přijmou mě zpět, do svého srdce,

ať cítí mě stejně, jak cítí svůj rod,

ať ku dílu přiloží všichni své ruce,

ať nového Světa se přichystá zrod.

  

A proto si váží těch, kteří mne cítí,

kteří dokáži otevřít vnímání své,

a mne Zemi letící vesmírnou sítí,

upevní v bodě, kde srdce je mé.

  

A já ztiším se, procitnu a příjmu vás znova,

jak matka jež nabírá lásku a cit,

a s věčností pocítím i vaše slova,

jenž ponesou odvahu i touhu zde žít.

  

A srdce jenž pojí nás, ustane v klidu,

v té chvíli se utiší, zklidní se v nás,

a ze světa pustíme všechnu tu bídu,

a zůstane čistý, plný svých krás...