Verš
Tam kde vzniká den, tam končí můj sen,
s dnem vrací se duše do těla,
a každý den vstávám, s tím že více dávám,
i když bych vlastně nechtěla.
Srdce mám ryzí, v mých snech bezmoc mizí,
a zůstává jenom důvěra,
však skutečné žití, se v odlesku třpytí,
a štěstí je pouze pověra.
A přitom bych chtěla, být krásná a smělá,
a sama si pohlédnout do tváře,
jít s proudem své duše, mít radostí nůše,
a krásou si plnit diáře.
Ukázat v souladu, svou vnitřní zahradu,
tu krásu z níž oči přechází,
procitnout v radosti, síle i bystrosti,
z níž kouzlo života přichází.
Všechna svá přání, mít znovu teď v dlani,
a sama jim dávat podoby,
já žít je mám celá, jak vždycky jsem chtěla,
a nemít jen prosté – rádo by.
Vidíš tu krásu, když jsi v plném jasu?
Kdo vidí tu krásu, oněmí.
Nač skrývat ji v duši, když tolik ti sluší,
když tolik tě krásně promění.
Nehledej v druhých, jen pocity chudých,
v sobě máš vlastní poklady
z nichž duše tvá sálá, byť žila by z mála,
však klíčem je tvojí zahrady.
Tato fotogalerie je prázdná.