Verš

Tam kde vzniká den, tam končí můj sen,

s dnem vrací se duše do těla,

a každý den vstávám, s tím že více dávám,

i když bych vlastně nechtěla.

 

Srdce mám ryzí, v mých snech bezmoc  mizí,

a zůstává jenom důvěra,

však skutečné žití, se v odlesku třpytí,

a štěstí je pouze pověra.

 

A přitom bych chtěla, být krásná a smělá,

a sama si pohlédnout do tváře,

jít s proudem své duše, mít radostí nůše,

a krásou si plnit diáře.

 

Ukázat v souladu, svou vnitřní zahradu,

tu krásu z níž oči přechází,

procitnout v radosti, síle i bystrosti,

z níž kouzlo života přichází.

 

Všechna svá přání, mít znovu teď v dlani,

a sama jim dávat podoby,

já žít je mám celá, jak vždycky jsem chtěla,

a nemít jen prosté – rádo by.

 

Vidíš tu krásu, když jsi v plném jasu?

Kdo vidí tu krásu, oněmí.

Nač skrývat ji v duši, když tolik ti sluší,

když tolik tě krásně promění.

 

Nehledej v druhých, jen pocity chudých,

v sobě máš vlastní poklady

z nichž duše tvá sálá, byť žila by z mála,

však klíčem je tvojí zahrady.

Tato fotogalerie je prázdná.