Verš  

 

Od rosy od slzí smáčená líce,

z každého prožitku mít víc a více,

bláznivou cestou teď uhánět bosa,

špinavá, divoká, z jarního prosa.

 

Ve větru vlající, v šepotu stromů,

zářivou cestou pospícháš domů,

pod každým krokem jak tekuté krystaly,

otisky božství jakoby zůstaly.

 

V plamenech života, spoutána odvahou,

utíkáš za vlastní skutečnou povahou,

zářící, žijící, v nezbytné hojnosti,

směřuješ kroky své ku vlastní radosti.

 

Celistvá z kousků svých, z tisíce dílů,

skládáš se, vytváříš svou vlastní sílu,

utichlá, umlklá, bez slov a řečí,

procházíš životem, pružná i křehčí.

 

V bohatstvím ukrytá, v přílivu všeho,

nacházíš kousíčky základu svého,

a jen tím co prožiješ zvětší se cena,

vlastního života, vlastního věna.

 

Jen tím co procítíš, tím co má sílu,

posílíš pro sebe, svou vnitřní víru,

jen tím co navnímáš, v čem cítíš spojení,

to jsou ty chvíle jenž zázraky promění.

 

Ve jménu zázraků přichází jistota,

že význam má vrhnout se do proudu života,

že má důvod proč neseme všechna ta zranění,

jen díky nimž se zem v nebe promění...