Verš

V duhové osmičce nesu si sebou,

všechny ty chvíle kdy nesouzním s sebou,

kdy neplním všechna svá tajná přání,

kdy skutečná touha není tu k mání.

Mám chuť nabrat si s poháru duše,

všechnu tu krásu v Evině rouše,

všechna ta přání jež chtějí být zhmotněna,

všechnu tu krásu jež touží být ztvárněna.

Chci v očích svých vidět jak v odlesku zrcadla,

skutečnou sílu předtím než povadla.

skutečnou moudrost jež do bran se tyčí,

skutečné touhy jež mnohdy nás ničí.

Ukotven ve svém skutečném bytí,

procházím branou jež překrásně svítí,

a nesu si sebe jak svátost boží,

jak plamen světla jež hradby boří.

Mám úctu a pokoru v krajině pod víčky,

teplo i jasnost svou v plamenu od svíčky,

mám vše oč jen dokáži žádat,

mám volby zda žít si, nebo jen strádat.

Mám srdce i měsíc i dvě půli těla,

mám v zrcadle odraz, jež vidět bych chtěla,

mám sebe, mám srdce, mám ruce i dlaně,

mám slova jež pokládám každý den na ně.

Ty slova jež drží pro druhé naději,

že ke svému středu jednou už dospějí,

a spojí své částečky v jediný celek,

ve kterém je svoboda i důvod pro vděk.

Který je odrazem moudrostí duší,

i naší síly, která v nás buší,

a touží procitnou z mlžného oparu,

být znovu jednotná, spojit se do tvaru.

V jednotě se sebou, záměrem, plány,

dojdeme k pokladům jež byly nám dány,

projdeme branou na rozhraní vědomí,

s esencí naší jež, překrásně zavoní…