Verš
V duhové osmičce nesu si sebou,
všechny ty chvíle kdy nesouzním s sebou,
kdy neplním všechna svá tajná přání,
kdy skutečná touha není tu k mání.
Mám chuť nabrat si s poháru duše,
všechnu tu krásu v Evině rouše,
všechna ta přání jež chtějí být zhmotněna,
všechnu tu krásu jež touží být ztvárněna.
Chci v očích svých vidět jak v odlesku zrcadla,
skutečnou sílu předtím než povadla.
skutečnou moudrost jež do bran se tyčí,
skutečné touhy jež mnohdy nás ničí.
Ukotven ve svém skutečném bytí,
procházím branou jež překrásně svítí,
a nesu si sebe jak svátost boží,
jak plamen světla jež hradby boří.
Mám úctu a pokoru v krajině pod víčky,
teplo i jasnost svou v plamenu od svíčky,
mám vše oč jen dokáži žádat,
mám volby zda žít si, nebo jen strádat.
Mám srdce i měsíc i dvě půli těla,
mám v zrcadle odraz, jež vidět bych chtěla,
mám sebe, mám srdce, mám ruce i dlaně,
mám slova jež pokládám každý den na ně.
Ty slova jež drží pro druhé naději,
že ke svému středu jednou už dospějí,
a spojí své částečky v jediný celek,
ve kterém je svoboda i důvod pro vděk.
Který je odrazem moudrostí duší,
i naší síly, která v nás buší,
a touží procitnou z mlžného oparu,
být znovu jednotná, spojit se do tvaru.
V jednotě se sebou, záměrem, plány,
dojdeme k pokladům jež byly nám dány,
projdeme branou na rozhraní vědomí,
s esencí naší jež, překrásně zavoní…