Verš

Prostorné srdce a čisté jak křišťál,

duši tak hlubokou, jak může jen být,

rozum a cit s krásou se prolnul,

a spojil se ve všem a dokázal žít.

S moudrostí, láskou, odvahou, pokorou,

s důvěrou, srdcem jež ctí každý cit,

s nadějí vlastní, i s vlastní nádherou,

v níž dokážeš milovat i pravdu ctít.

A vnímat kde krása je, v čem tkví tvá moudrost,

při čem duše tvá touhou se zachvěje,

slyšet co říká, vnímat i jasnost,

vnímat s čím chce být, s čím okřeje.

Vnímat, že souzní jen s jasností, láskou,

souzní s lehkostí jež přináší do světa,

souzní s teňoučkou, průsvitnou vážkou,

s její jemností s níž světem prolétá.

S prostorným srdcem a tenkými křídly,

prolétá dnem, nocí mdlou proplouvá,

prostorem prosvítí stíny jež zřídly,

svým světlem je z cesty odsouvá.

Zvětšuje prostory pro krásné žití,

svým srdcem čistým, svou touhou být,

každý den světlem svým pro druhé svítí,

dostává všechno jež může jen chtít.

Jako i ostatní, i ty máš právo,

milovat, tvořit a v lásce své být,

vnímat víc, vědět víc, než možná je zdrávo,

však svůj život prožívat, svou bytost ctít.