Verš
Prostorné srdce a čisté jak křišťál,
duši tak hlubokou, jak může jen být,
rozum a cit s krásou se prolnul,
a spojil se ve všem a dokázal žít.
S moudrostí, láskou, odvahou, pokorou,
s důvěrou, srdcem jež ctí každý cit,
s nadějí vlastní, i s vlastní nádherou,
v níž dokážeš milovat i pravdu ctít.
A vnímat kde krása je, v čem tkví tvá moudrost,
při čem duše tvá touhou se zachvěje,
slyšet co říká, vnímat i jasnost,
vnímat s čím chce být, s čím okřeje.
Vnímat, že souzní jen s jasností, láskou,
souzní s lehkostí jež přináší do světa,
souzní s teňoučkou, průsvitnou vážkou,
s její jemností s níž světem prolétá.
S prostorným srdcem a tenkými křídly,
prolétá dnem, nocí mdlou proplouvá,
prostorem prosvítí stíny jež zřídly,
svým světlem je z cesty odsouvá.
Zvětšuje prostory pro krásné žití,
svým srdcem čistým, svou touhou být,
každý den světlem svým pro druhé svítí,
dostává všechno jež může jen chtít.
Jako i ostatní, i ty máš právo,
milovat, tvořit a v lásce své být,
vnímat víc, vědět víc, než možná je zdrávo,
však svůj život prožívat, svou bytost ctít.