Verš 

 

Roztočit vlastní posvátný střed,

ať jak kolo štěstí vede mě vpřed,

rozpoutat v sobě všechnu tu sílu,

která je divoká i plná míru.

 

Propojit všechno jež radit mi může,

propojit vesmír do vlastní kůže,

propojit moudrosti, poklady, vize,

propojit radosti, životní krize.

 

Kráčet vždy s pokorou ku vlastnímu cíli,

žít čistě a jasně, jak kdysi jsme žili,

propojeni s hmotou ve fyzické podobě,

však duchem být živým v tělesné nádobě.

 

Nebránit citu ať proniká ze srdce,

nebránit světlu jež ucítíš na ruce,

nechat se vést tím kdo nebe zrcadlí,

kdo rozjasní tváře, když jsme zrovna povadlí.

 

Vnímat své vedení jež stále je s námi,

abychom lépe a více se znali,

abychom vše co právě k nám náleží,

jsme přijali s vděkem, zbavili zátěží.

 

Abychom jasněji kráčeli vpřed,

tam kde nás vede náš posvátný střed,

tam kde má duše plní svá poslání,

tam míří cesta věčného hledání.

 

Kde duchovní snoubí se s prostotou Země,

kde vychází naděje z každého sémě,

kde tělo se ladí na frekvence vyšší,

v nichž více teď vnímá, i více slyší.

  

Jsi průchozím kanálem, jimž postoupí nebe,

na úroveň zemskou, fyzicky, z Tebe,

jsi radostí vloženou do tvého početí,

a v rukou máš kódy jež víru pečetí.

 

Co můžeš nám přinésti, pro tuto Zem?

Všechno to posvátné co vidíš - vem,

říkej nám vše co touží říct srdce,

s čím přichází duše, od svého strůjce.

 

Všechnu tu posvátnost spojenou v těle,

nechávej proudit, ryze a směle,

naplňuj okolí vším co teď máš,

vším čemu věříš, co přijímáš.

 

Co bylo čisté, zůstává bez viny,

láska vždy v srdcích nás měnila dějiny,

největším bohatstvím jež přišlo k nám,

jsme bývali my, náš svatý chrám.

 

Nehledej kolem moudrosti cizí,

vše co teď cítíš je i tvou vizí,

ať vede Tě nadále pomoc tvých kněží,

kteří tvé konání pečlivě střeží.

 

A v rouše duhovém, vibračně zralí,

zodpoví vše nač bychom se ptali,

a pozvednou v pravý čas i tento svět,

aby květ  lotosu v něm znovu vzkvet…