Verš
Prošla jsem mlhou a přišla až k Tobě,
abych si klekla a zůstala u Tebe,
abych ti svěřila že patříme k sobě,
že nemůže Země být bez nebe.
Přišla jsem, svítila, zářila z dáli,
tak abys mne viděla, zažila, cítila,
aby jsem přinesla co vždy jsme si přáli,
aby jsi se mnou se spojila.
Aby jsi viděla co v tobě je ryzí,
v čem spočívá krása tvá, skutečná, nejvyšší,
v čem všechna pochybnost současně mizí,
kde proud bývá dravý, byť nejtišší.
Vidíš svou moudrost, je jak kámen v moři,
přesto je možné ji vzít znovu do dlaní,
ať tvým vlastním vnímáním opravdu hoří,
ať plní se v každém tvém hledání.
Vidíš své srdce? Víš kolik má síly?
A kolik soucitu může dál nést.
Je krásné, je úchvatné se všemi díly,
jež tvoří květ toužící kvést.
Kolik máš pocitů a kolik máš citů,
víš kolik je tváří v emoci,
stačí když rozumíš, když jenom jsi tu,
když druzí Tě hledají v pomoci.
A zkus vidět čistotu, kterou si nosíš,
která je největší chloubou tvou, oporou,
když znovu o lásku, štěstí nám prosíš,
snoubí se přání s láskou i pokorou.
Zkus vidět v sobě poklad jenž tajíš,
zkus pohlédnou sobě do očí,
a věř že když tělo s duší svou spojíš,
hlava se krásou tvou zatočí…
Tato fotogalerie je prázdná.