Verš

Prošla jsem mlhou a přišla až k Tobě,

abych si klekla a zůstala u Tebe,

abych ti svěřila že patříme k sobě,

že nemůže Země být bez nebe.

Přišla jsem, svítila, zářila z dáli,

tak abys mne viděla, zažila, cítila,

aby jsem přinesla co vždy jsme si přáli,

aby jsi se mnou se spojila.

Aby jsi viděla co v tobě je ryzí,

v čem spočívá krása tvá, skutečná, nejvyšší,

v čem všechna pochybnost současně mizí,

kde proud bývá dravý, byť nejtišší.

Vidíš svou moudrost, je jak kámen v moři,

přesto je možné ji vzít znovu do dlaní,

ať tvým vlastním vnímáním opravdu hoří,

ať plní se v každém tvém hledání.

Vidíš své srdce? Víš kolik má síly?

A kolik soucitu může dál nést.

Je krásné, je úchvatné se všemi díly,

jež tvoří květ toužící kvést.

Kolik máš pocitů a kolik máš citů,

víš kolik je tváří v emoci,

stačí když rozumíš, když jenom jsi tu,

když druzí Tě hledají v pomoci.

A zkus vidět čistotu, kterou si nosíš,

která je největší chloubou tvou, oporou,

když znovu o lásku, štěstí nám prosíš,

snoubí se přání s láskou i pokorou.

Zkus vidět v sobě poklad jenž tajíš,

zkus pohlédnou sobě do očí,

a věř že když tělo s duší svou spojíš,

hlava se krásou tvou zatočí…

Tato fotogalerie je prázdná.