Verš 

 

Čím jsem tak jiná a v čem sílu mám?

Snad v darech jež jsou a ty dostávám.

V čem vidím krásu když přichází z nadějí?

Snad ve všem v co věřím, co slzy mé zkrápějí.

 

Co nechá mne chladnou, když zrakem se přeměří?

Co nesouzní se mnou, v co srdce nevěří.

Za čím si půjdu, kam směr svůj teď mám?

Za tím co bych chtěla, co já postrádám.

 

Otvírám brány a okna mých pokojů,

ve kterých zůstaly stopy všech postojů,

otvírám bránu jež poklady střeží,

o kterých nevím a vidím je stěží.

 

Otvírám prostory a všechny komnaty,

abych se dobrala své vlastní podstaty.

Otvírám sebe ať vánek mne pohladí,

ať na vlastní krásu srdce se naladí.

 

Otvírám pro sebe všechny své stíny,

abych je přijala, jak sochy z hlíny.

Abych jim dodala žáři svou do oči,

abych je viděla, než déšť je rozmočí.

  

Aby jsem za každou kapkou teď z nebe,

viděla za duhou i krásu sebe.

Za každou barvou jež esencí zavoní,

kousek mé duše ke mě se nakloní.

 

Mám důvěru v ní, když kroky mé míří,

mám důvěru v ní, když lásku svou šíří,

mám důvěru v možnosti jež nemají hranice,

ve vše co příjde, když sahám po klice.

 

Tak otvírám dokořán a v souladu střežím,

plán vlastní duše ve který už věřím,

a ladím se na jeho posvátnou vizi,

která se ukáže, i když pak mizí.

 

Ale vede mne cestou která mne naplní,

vede mne sluncem jež všechno prosluní,

vede mne krajinou mých vlastních přání,

vede mne krásou jež předčí má zdání.

 

Vede mne, chrání, zažehá svíce,

aby jsem naděje měla vždy více,

aby jsem s pokorou ve chvíli nejtižší,

přijala plán věčný, posvátný, nejvyšší...