Verš
Vynáším na povrch vše co v cestě mi stojí,
všechno co těžká mne, čím skleslá mám být,
pouštím teď od sebe strachy jež pojí,
život můj se smutky, v nichž měla bych žít.
Vím že má duše ne vždy s láskou souzněla,
tolikrát sama jsem zradila vás,
přesto jsem žila jak nejlíp jsem uměla,
a nevrátím něco co odnesl čas.
Ale trápím se, já duše, a tolik to bolí,
když ve světle chtěla bych s nádherou jít,
vezměte prosím vše, co stále mne kolí,
chci svobodu, lásku, posvátnost ctít.
Proč stále mám zůstávat se vším tím trním,
s veškerou bolestí, po mnoho let,
stále tou těžkostí sama plním,
vždyť nevezmu nic, jež dá se vzít zpět.
Poprosím teď anděly, bytosti světla,
vezměte prosím to s čím nechci dál žít,
chci abych se, já duše, s láskou svou střetla,
a v ní již jsem zůstala a mohla ji mít.
Pouštím své zrady, smutky a bolesti,
s láskou je posílám, mění se v mír,
cestu jim rámují všechny ty bytosti,
v duši mé nastává pokoj a smír.
S úctou se dívám na ty jež zde stojí,
na všechnu tu krásu jež září teď v nás,
s úžasem zjišťuji, že to co nás spojí,
je překrásná láska a svět plný krás.
Přivírám oči v tom nesmírném štěstí,
kdy zástupy bytostí mi vzdávají čest,
každý můj krok jen radost mou věstí,
i pro mou duše je dnes velký křest.
Děkuji všem, kdož tady teď stojíte,
všem kdož denně mi na cestě dáváte směr,
všem kteří jste zde a dál ve mně věříte,
že plody mé práce čeká vždy sběr.
Tolik jsem toužil dotknout se svobody,
ve které mohla bych skutečně žít,
a teď můžu přes všechny rány i neshody,
věřit že dokáži skutečnou být.
Není už nic, jež zůstává netknuto,
a proměna přichází v pravý můj čas,
všechno je nádherně v souladu prolnuto,
já vracím se k sobě, já vracím se zas.
K duši své, cestě své, s vírou a láskou,
že má smysl v naději, v důvěře žít,
vždyť já jsem svým cílem, nikoli sázku,
vím, budu teď Sebe i svou Cestu ctít…
Tato fotogalerie je prázdná.