Verš

Vynáším na povrch vše co v cestě mi stojí,

všechno co těžká mne, čím skleslá mám být,

pouštím teď od sebe strachy jež pojí,

život můj se smutky, v nichž měla bych žít.

Vím že má duše ne vždy s láskou souzněla,

tolikrát sama jsem zradila vás,

přesto jsem žila jak nejlíp jsem uměla,

a nevrátím něco co odnesl čas.

Ale trápím se, já duše, a tolik to bolí,

když ve světle chtěla bych s nádherou jít,

vezměte prosím vše, co stále mne kolí,

chci svobodu, lásku, posvátnost ctít.

Proč stále mám zůstávat se vším tím trním,

s veškerou bolestí, po mnoho let,

stále tou těžkostí sama plním,

vždyť nevezmu nic, jež dá se vzít zpět.

Poprosím teď anděly, bytosti světla,

vezměte prosím to s čím nechci dál žít,

chci abych se, já duše, s láskou svou střetla,

a v ní již jsem zůstala a mohla ji mít.

Pouštím své zrady, smutky a bolesti,

s láskou je posílám, mění se v mír,

cestu jim rámují všechny ty bytosti,

v duši mé nastává pokoj a smír.

S úctou se dívám na ty jež zde stojí,

na všechnu tu krásu jež září teď v nás,

s úžasem zjišťuji, že to co nás spojí,

je překrásná láska a svět plný krás.

Přivírám oči v tom nesmírném štěstí,

kdy zástupy bytostí mi vzdávají čest,

každý můj krok jen radost mou věstí,

i pro mou duše je dnes velký křest.

Děkuji všem, kdož tady teď stojíte,

všem kdož denně mi na cestě dáváte směr,

všem kteří jste zde a dál ve mně věříte,

že plody mé práce čeká vždy sběr.

Tolik jsem toužil dotknout se svobody,

ve které mohla bych skutečně žít,

a teď můžu přes všechny rány i neshody,

věřit že dokáži skutečnou být.

Není už nic, jež zůstává netknuto,

a proměna přichází v pravý můj čas,

všechno je nádherně v souladu prolnuto,

já vracím se k sobě, já vracím se zas.

K duši své, cestě své, s vírou a láskou,

že má smysl v naději, v důvěře žít,

vždyť já jsem svým cílem, nikoli sázku,

vím, budu teď Sebe i svou Cestu ctít… 

Tato fotogalerie je prázdná.