Verš 

 

Tak hrdá jsem, krásná, tak málo si věřím,

toho kdo chválí mne, pohledem měřím,

tak nevěřím sobě ve vlastním žití,

nevěřím na hvězdu, jež pro mne svítí.

 

Nevěřím tomu, co postrádá logiku,

jak nevěřím vodě, hluboké v rybníku,

tolik je krásy, jež odmítám vidět,

tolik je toho, nač nechci myslet.

 

Tolik je pocitů s nimiž jsem teď sama,

přitom má samota je i má známá,

jen duše má tolik by opravdu chtěla,

mít znovu křídla jak od anděla.

 

A projít se vlídně krajem svých přání,

a všechny je vnímat, držet je v dlani,

a každému slíbit, že jednou se vyplní,

až budu mít sílu dopřát jim výsluní.

 

Až uvidím smysl, toho zde na zemi,

až sama v sobě naleznu smíření,

Kdo mi však pomůže, kdo ruku mi podá?

Když v srdci pochybnost většinou hlodá.

 

Kdo rozsvítí světlo mé v srdci a chrámu,

kdy konečně ve vlastní síle já vstanu,

kdy dokáži vidět vše očima radosti,

kdy nebudu vnímat jen smutky a starosti?

 

Všechno co chci a po čem jsem toužila,

je ukryto uvnitř, vše velmi jsem střežila,

a všechno to můžu ukázat světu,

všechno mé bohatství, které teď je tu.

 

Vždyť každý jsme bohatství i pro ty druhé,

vždyť čím více dáváme, více nám zbude,

čím více se dělíme, tím víc nejsme sami,

tím více se zhmotňují i naše přání.

 

Když druzí nám nastaví svou vlastní tváří,

zrcadlo pravdy v němž srdce jim září,

tak my sami máme, předlohu pro žití,

pro to být šťastní, pustit se do bytí.

 

A vidět jen to, co vede nás kupředu,

a s důvěrou odkládat slovo „to nesvedu“.

a věřit své síle, srdci i duši,

která je moudrá a všechno vždy tuší.

 

Věřit svým přáním, že znovu povstanou,

věřit i očím, že jasem zaplanou,

věřit i srdci, že zná všechny hodnoty,

že dokáže milovat, i s pocitem prázdnoty.

 

Dokáže zaplnit každou část těla,

vším po čem touží, co tolik by chtěla,

a dokáže otevřít druhým se znova,

tak kde je láska, kde léčí slova.

 

Kde nejvyšším lékem zůstává navěky,

posvátná láska a její doteky,

kterou jsem nalezli jen sami v sobě,

klíčem nám zůstává v každičké době…