Verš

 

Rozviň se duše ať jako květ zavoníš,

ať uvidíš krásu, kterou se znásobíš,

rozevři lístky k sobě se choulící,

umyj mou tvář, rukou svou hladící.

 

Rozzař mé oči a projasni vnímání,

ať sama vždy vnímám smysl svých poslání,

ať dokáži poskládat kousky svých snů,

ať naplním pohár všech příštích dnů.

 

Ať dokáži použít svou velkou sílu,

a krásně ji směřovat ke svému dílu,

které je zrcadlem jen Tebe sama,

ve kterém sebou jsi, takto všem známa.

  

Tváří svou pravdivou, pravdivou řečí,

dokážeš rozumět tomu jež brečí,

dokážeš pravdivě přijmout i trápení,

bez falešné iluze, pochopit zranění.

 

Když duše se rozzáří, pohltí tělo,

posvátně spojí vše, jež spojit se mělo,

by části nás, samotné, dospěly k souladu,

postupně, pomalu, ku svému pokladu.

 

K pokladu duše, který se otvírá,

k pokladu sebe, jež v nás se ukrývá,

k vlastnímu bohatství jež bylo nám dáno,

aby naplnit osud svůj, bylo nám přáno...