Verš
Prosím Tě slunce, zahřej mou duši,
tolikrát toužila a teď pouta ruší,
prosím Tě slunce zahřej mé dlaně,
ať může štěstí usednou na ně.
Nečekám zázraky, nečekám divy,
jsem šťastný v podstatě jen když jsem živý,
jen když smím prožívat, cítit tep života,
tehdy se probouzí má pravá hodnota.
Tehdy se propojím s tím co mám v sobě,
pravdivý, skutečný v každičké době,
tehdy jsem ochoten naslouchat hlasu,
který mi přináší boje i spásu.
Tehdy jsem ochoten vztáhnout se vzhůru,
tehdy smím naslouchat akordům v duru,
tehdy smím stupnicím dát vlastní krásu,
tehdy je život můj v naprostém jasu.
Planu a hořím v každé své chvíli,
nevěřím v hořkost s kterou jste žili,
nevěřím v chudobu, neštěstí na světě,
odkládám zklamání, jak větu po větě.
A nadechnu pro sebe hojnost a bezpečí,
abych vám ukázal co srdce vyléčí.
abych vám oči upřímnou touhou,
otevřel na chvíli, krásnou a dlouho.
Aby jste viděli, co krás je na světě,
aby jste zářili, jak v tváři dítěte,
abychom společně letěli vzhůru,
společně zahnali mou noční můru.
Vždyť co druhý přináší, sám se tím živí,
proto jsme po lásce, kráse, tak chtiví,
a přitom ji držíme zavřenou v srdcích,
v marných svých touhách, probdělých nocích.
Tak krásná je, skutečná, když vrátí se k nám,
takovou nádheru pro Tebe mám,
takové bohatství smím dávat z dlaní,
když se mi duše má, pokorou sklání.
Tato fotogalerie je prázdná.