Verš

Prosím Tě slunce, zahřej mou duši,

tolikrát toužila a teď pouta ruší,

prosím Tě slunce zahřej mé dlaně,

ať může štěstí usednou na ně.

 

Nečekám zázraky, nečekám divy,

jsem šťastný v podstatě jen když jsem živý,

jen když smím prožívat, cítit tep života,

tehdy se probouzí má pravá hodnota.

 

Tehdy se propojím s tím co mám v sobě,

pravdivý, skutečný v každičké době,

tehdy jsem ochoten naslouchat hlasu,

který mi přináší boje i spásu.

 

Tehdy jsem ochoten vztáhnout se vzhůru,

tehdy smím naslouchat akordům v duru,

tehdy smím stupnicím dát vlastní krásu,

tehdy je život můj v naprostém jasu.

 

Planu a hořím v každé své chvíli,

nevěřím v hořkost s kterou jste žili,

nevěřím v chudobu, neštěstí na světě,

odkládám zklamání, jak větu po větě.

 

A nadechnu pro sebe hojnost a bezpečí,

abych vám ukázal co srdce vyléčí.

abych vám oči upřímnou touhou,

otevřel na chvíli, krásnou a dlouho.

 

Aby jste viděli, co krás je na světě,

aby jste zářili, jak v tváři dítěte,

abychom společně letěli vzhůru,

společně zahnali mou noční můru.

 

Vždyť co druhý přináší, sám se tím živí,

proto jsme po lásce, kráse, tak chtiví,

a přitom ji držíme zavřenou v srdcích,

v marných svých touhách, probdělých nocích.

 

Tak krásná je, skutečná, když vrátí se k nám,

takovou nádheru pro Tebe mám,

takové bohatství smím dávat z dlaní,

když se mi duše má, pokorou sklání.

 

Tato fotogalerie je prázdná.