Verš 

 

Přináším duši na vlastních kolenou,

pevně ji držím, do sebe schoulenou,

pevně ji schovávám jako své dítě,

kolem ní obplétám své vlastní sítě.

 

Nechávám šeptat jí vlastní přání,

o čem to mluví však nemám teď zdání,

a ona pořád pro mě by chtěla,

svobodu duše, svobodu těla.

 

Jak ji teď vysvětlit, že to co by chtěla,

je nad mé síly, pro archanděla,

že nemám už sílu ve znavené tváři,

když svíce mé svobody tak málo září.

 

Tak co dělám špatně když zkoušky se řinou?

Zase se hroutí vše pod mou vinou?

Proč nevidím konec věčného trápení?

Co je tím kouskem jež v šťastnou mě promění?

 

Když usedneš tiše ve vlastní duši,

přichází slova v nichž srdce buší,

přichází slova z Duše a podstaty,

která teď odemknou poslední komnaty.

 

"Já dobře vím kolik jsme spolu toho už zvládly,

když kolem nás všichni břímě nám kladli,

kolik smutných duší jsme drželi nad vodou,

za kolik dobroty jsme platili svobodou."

 

"Víš kolik jsme spolu, prošly už trápení,

což vnímání naše trošičku pozmění,

a poznaly neštěstí, v bolesti, žalu,

když druzí v nás stavěli strach v katedrálu."

 

"Jsme jako horník jež musí sfárat,

a přitom chtěl by jak kůň teď cválat,

a netrávit život hluboko v temnotě,

spíš chce světlem letět, spojit se v jednotě."

 

Já vím že jsem naší společnou branou,

mám ale víru snad vyčerpanou?

A ti když mi slíbím, že zůstanu bdělá,

ke každému přání jež tolik bych chtěla,

 já stejně teď nepřijmu takovou naději,

když nevím co s ní, když síly mi scházejí.

 

"Tak prosím Tě najděme po částech slova,

ze kterých posvátnost složíme znova,

to že mě přijímáš pro sebe celou,

drobounkou, bezmocnou, a přitom skvělou."

 

"Že pro kousek radosti, štěstí či dobroty,

nepopřeš více své skutečné hodnoty,

že budeš ctít sebe tak jak ctít se máš,

to co dáš druhým ať i pro sebe máš."

 

"Ať vidíš se v pravdě s tím co v tobě leží,

i se svým pokladem se zlatou věží,

se srdcem z mramoru, se srdcem z něhy,

se srdcem majícím prostorné břehy.

Břehy k nímž připlují a budou kotvit,

všechny ty duše jež přijedou pro klid."

 

"Následuj prosím všechna má slova,

abychom společnou cestou šly znova.

Abychom mohly nést společné poslání,

vždyť Já jsem Ty a Ty jsi mé konání.

Mluvíš mou řečí, mou esencí plyneš,

jsem každým tvým kouskem který teď přijmeš.

Jsem leskem tvých očí i mimikou hravou,

jsem skutečným jádrem i podobou pravou."

 

Přijmi teď mě když nepřijímáš sebe,

my stejné jsme jedním, jsme jedno nebe,

a netlač se k ničemu co naše není,

všechno tím splynutím samo se mění.

 

Teď cítím nás společně v jediném splynutí,

v jediné jednotě v esenci plynutí,

v esenci s kódy původní matrice,

s esencí čisté jak z křišťálu sklenice.

 

I v pravdě jsme jediné, ta co vše mění,

to je NÁŠ den i Zasvěcení...