Verš

 

Mé srdce je svatyní a tělo teď chrámem,

svůj pramen života teď dávám Ti pít,

my ve vlastních srdcích pány se stanem,

my budeme sami, v sobě teď žít.

  

Přicházím s vírou že vezmeš mé dlaně,

že opět mne pozvedneš s kolenou,

že v prostoru hvězd a vesmírné báně,

přijmeš mou duši, ztrápenou.

 

Jen jediným dotekem zvednu své oči,

jen jediným pohledem přijmu svůj klid,

a zastavím koloběh, který se točí,

a vyjdu kupředu, přijmu svůj cit.

  

A užasle, s pokorou budu Tě vítat,

budeš mít místo v životě mém,

dovolím nebi ať může zas svítat,

dovolím sobě být v prostoru svém.

  

Otvírám srdce a přijímám sobě,

vše co mi teď nabízíš, co dokážeš dát,

a nevidím nic co nesouzní v Tobě,

mám důvod se radovat, důvod se smát.

  

Mám víru, mám naději, mám zase svou sílu,

tu kterou jsem hledala a která je má,

teď ve vlastním životě nacházím víru,

jsem celistvá, jednotná, skutečně svá.

 

Stojím a cítím, že teď padá hvězda,

že teď smím vnímat i zázraky,

a víra v to že vše se mi nezdá,

mě dokáže vynést až nad mraky.

 

Ale vracím se zpět na tuto zemi,

abych nalezla pokoj a klid,

abych přijala toho, s nímž dobře je mi,

s nímž dokáži milovat, žít.

  

A pospolu, radostně kráčet tou cestou,

jež splynula v jednu na dlouhý čas,

v níž naše osudy v jednom se střetnou,

a vím že nastane souznění krás.

  

Tak vejdi a přijmi mne i ve svém chrámu,

ať s láskou mou zůstávám v svatyní tvé,

já partnerkou duše tak opět se stanu,

naplním poslání tvoje i své...