Verš
Mé srdce je svatyní a tělo teď chrámem,
svůj pramen života teď dávám Ti pít,
my ve vlastních srdcích pány se stanem,
my budeme sami, v sobě teď žít.
Přicházím s vírou že vezmeš mé dlaně,
že opět mne pozvedneš s kolenou,
že v prostoru hvězd a vesmírné báně,
přijmeš mou duši, ztrápenou.
Jen jediným dotekem zvednu své oči,
jen jediným pohledem přijmu svůj klid,
a zastavím koloběh, který se točí,
a vyjdu kupředu, přijmu svůj cit.
A užasle, s pokorou budu Tě vítat,
budeš mít místo v životě mém,
dovolím nebi ať může zas svítat,
dovolím sobě být v prostoru svém.
Otvírám srdce a přijímám sobě,
vše co mi teď nabízíš, co dokážeš dát,
a nevidím nic co nesouzní v Tobě,
mám důvod se radovat, důvod se smát.
Mám víru, mám naději, mám zase svou sílu,
tu kterou jsem hledala a která je má,
teď ve vlastním životě nacházím víru,
jsem celistvá, jednotná, skutečně svá.
Stojím a cítím, že teď padá hvězda,
že teď smím vnímat i zázraky,
a víra v to že vše se mi nezdá,
mě dokáže vynést až nad mraky.
Ale vracím se zpět na tuto zemi,
abych nalezla pokoj a klid,
abych přijala toho, s nímž dobře je mi,
s nímž dokáži milovat, žít.
A pospolu, radostně kráčet tou cestou,
jež splynula v jednu na dlouhý čas,
v níž naše osudy v jednom se střetnou,
a vím že nastane souznění krás.
Tak vejdi a přijmi mne i ve svém chrámu,
ať s láskou mou zůstávám v svatyní tvé,
já partnerkou duše tak opět se stanu,
naplním poslání tvoje i své...