Verš
Možná se nadechnu a zůstanu stát,
protože najednou toužím se smát.
V hrudi mi buší a tají se dech,
někdo mi lásku svou do tváři vdech.
Jako mráz rozkreslí růže v mých dlaních,
nese mi naději v nemalých přáních,
nese mi naději v níž duše si vzpomene,
na čistou lásku druhého plamene.
Na čistou lásku mé duše k duši,
která se skrývá a sílu svou tuší,
na pouto věčné, na pouto dvojí,
které se v naději v jedno zpět spojí.
Snad duše má pro jednou znovu si vzpomene,
že tryskáme společně z jednoho pramene.
Že posvátnost nebyla nikdy věc strohá,
a jen skrze své muže vidíme Boha.
Vždyť posvátnost svazků, posvátných spojení,
to je ta síla jež zem v nebe promění.
Nikdy jsme nebyli v podstat sami,
na zemi společně byli jsme zváni.
I když nám po věky naději brali,
ti kdož se síly té skutečně báli,
Přesto jsme věřili, věřili v vzkříšení,
věřili v lásku, i v její smíření.
A teď se vracíme v duši své k duši,
a všechny vazby zlé navždy se ruší.
Vrací se síla jež navždy nás pojí,
a pro tuto sílu žít prostě stojí...
Tato fotogalerie je prázdná.