Verš

Možná se nadechnu a zůstanu stát,

protože najednou toužím se smát.

V hrudi mi buší a tají se dech,

někdo mi lásku svou do tváři vdech.

Jako mráz rozkreslí růže v mých dlaních,

nese mi naději v nemalých přáních,

nese mi naději v níž duše si vzpomene,

na čistou lásku druhého plamene.

Na čistou lásku mé duše k duši,

která se skrývá a sílu svou tuší,

na pouto věčné, na pouto dvojí,

které se v naději v jedno zpět spojí.

Snad duše má pro jednou znovu si vzpomene,

že tryskáme společně z jednoho pramene.

Že posvátnost nebyla nikdy věc strohá,

a jen skrze své muže vidíme Boha.

Vždyť posvátnost svazků, posvátných spojení,

to je ta síla jež zem v nebe promění.

Nikdy jsme nebyli v podstat sami,

na zemi společně byli jsme zváni.

I když nám po věky naději brali,

ti kdož se síly té skutečně báli,

Přesto jsme věřili, věřili v vzkříšení,

věřili v lásku, i v její smíření.

A teď se vracíme v duši své k duši,

a všechny vazby zlé navždy se ruší.

Vrací se síla jež navždy nás pojí,

a pro tuto sílu žít prostě stojí...

Tato fotogalerie je prázdná.