Verš 

 

Přináším slunce i přes mračnou oblohu,

přináším radost i tam kde být nemohu,

přináším život, jeho skutečnou podobu,

bez ohledu na věk, na děj i na dobu.

 

Když srdce jak z kobaltu jasností září,

jsem mužem svým vlastním, i mnoha tváří,

můžu být tím, kým býval jsem od věků,

mám v sobě sílu Inků i Toltéků

 

Životu v plnosti jsem jednou se zasvětil,

a s touto pečetí vždy jsem se narodil,

jsem jak dítě štěstěny, stále jsem chráněn,

i když i pod štěstím můžu být raněn.

 

Jak motýl se vyvíjím, cestu svou hledám,

jdu za cílem vlastním, jež možná teď neznám,

jdu po cestě životem a vše co mne potkává,

je mým vlastním zrcadlem, z kousků mne poskládá.

 

Symboly hada, pyramid, souhvězdí,

přináším moudrosti, jež jednou odezní,

však do této doby je načítám stále,

vkládám je do kódu, jež proudí mnou dále.

 

Všechno čemu jsem učil se, čím jsem kdy byl,

jasněji formuje můj vlastní cíl,

tak nemusím trápit se tím že se hledám,

když sám sebe pravdivě, pro sebe poznám.

 

 A v slunečních paprscích, v odlesku záře,

mám povzbudit, rozjasnit, pochmurné tváře,

mám přinášet život, radost i naději,

tam kde se pocity s prožitky míjejí…