Verš
Jsem jak v proudu řek - v nichž proudí můj vděk,
v nichž proudí má síla tvořivá,
poselstvím z hvězd - teď třpytím svůj střed,
a v srdci je touha hřejivá.
Stačí jen vložit – svůj záměr zde prožít,
to jež v nás touží na věky,
svobodu, lásku – nedávat v sázku,
svázat svůj život doteky.
Všechno je možné – když cit v srdcích zažhne,
všechno se v hmotě přetváří,
když cit srdci zpívá – i v světle se stmívá,
však láska vše znovu prozáří.
Spojuje mosty – těm jež byli hosty,
ve vlastním těle, v srdci svém,
pojí nás duhou – pečetí stuhou,
ve vlastním těle posvátném.
Uložit hoře – v mé posvátné lože,
teď splynout jen v jedno území,
a něhou se hýčkat – i v ní také vyčkat,
že změní se vše, ne zkamení.
Tolik je hvězd – a tolik je cest,
tolik nás čeká setkání,
tolik je duší – jež svou sílu tuší,
a v síle své vnímá poslání.
Projí teď branou – v nichž krásní se stanou,
jim vrátit teď sílu, svobodu,
uvidí lépe – jak srdce jim tepe,
byť pro jejich lásku k národu.
Zůstat teď v tichu – navzdory hříchu,
přijmout své vlastní bezpečí,
my pod jeho křídly – vždy v srdcích jsme jihli,
a v lásce se přeci neklečí…
Tato fotogalerie je prázdná.