Verš

Jsem jak v proudu řek - v nichž proudí můj vděk,

v nichž proudí má síla tvořivá,

poselstvím z hvězd - teď třpytím svůj střed,

a v srdci je touha hřejivá.

Stačí jen vložit – svůj záměr zde prožít,

to jež v nás touží na věky,

svobodu, lásku – nedávat v sázku,

svázat svůj život doteky.

Všechno je možné – když cit v srdcích zažhne,

všechno se v hmotě přetváří,

když cit srdci zpívá – i v světle se stmívá,

však láska vše znovu prozáří.

Spojuje mosty – těm jež byli hosty,

ve vlastním těle, v srdci svém,

pojí nás duhou – pečetí stuhou,

ve vlastním těle posvátném.

Uložit hoře – v mé posvátné lože,

teď splynout jen v jedno území,

a něhou se hýčkat – i v ní také vyčkat,

že změní se vše, ne zkamení.

Tolik je hvězd – a tolik je cest,

tolik nás čeká setkání,

tolik je duší – jež svou sílu tuší,

a v síle své vnímá poslání.

Projí teď branou – v nichž krásní se stanou,

jim vrátit teď sílu, svobodu,

uvidí lépe – jak srdce jim tepe,

byť pro jejich lásku k národu.

Zůstat teď v tichu – navzdory hříchu,

přijmout své vlastní bezpečí,

my pod jeho křídly – vždy v srdcích jsme jihli,

a v lásce se přeci neklečí…

Tato fotogalerie je prázdná.