Verš

 

Sjednotit co cítím a konám v životě,

co jde vlastně pospolu, spolu je v jednotě,

s vědomím u sebe i s tím co bych chtěla,

světu vždy ukáži jen to co bych směla.

 

Jen to co se hodí, co ostatní pochopí,

co druhým bolest ani zármutek netropí,

žiji s tím v souladu co druzí by chtěli,

jako by můj život řídit snad měli?

 

Na jedné straně mám své jasné představy,

na straně druhé, strachy a zábrany,

a přijmout tu krajinu vlastního přání,

chce velkou sílu i odhodlání!

 

Prosadit sebe a být k sobě pravdivý,

přináší sebou zmatek a pochyby,

protože ne vše co konáme, konat jsme chtěli,

ne vždy jsme k sobě pozorní, bdělí.

 

Ve chvíli kdy odsouvám svá přání do kouta,

ztrácím kus sebe, mé srdce se odpoutá,

od vlastního těla, od vlastního vědomí,

od vlastního citu, vlastního svědomí.

 

Pak popírám všechno, co v sobě střežím,

a vlastním životem dál jenom běžím,

a nevidím cíle kam měla bych doběhnout,

kde je mé místo, kam měla bych usednout.

 

A pravdivě přiznat si, po čem že toužím,

dál prostor slunci, ale i loužím,

jít blátem, i deštěm a mít stále víru,

že právě teď nalézám svou velkou sílu.

 

Že v pravdě jsem, přijímám, žiji a cítím,

a že se snoubí vše i s vlastním žitím,

že naslouchám sobě i svému hlasu,

který mne provází branami času…