Zažehnutí jiskry života...

25.10.2011 06:08

Co pojí ženu, jak křehké má hranice?

Kde touha je její, láska i tradice?

Kde končí síla srdce teď mého?

Tak kde teď cítím dech citu tvého?

 

Kde můžu být sebou, i dýchat, i žít,

kde můžu milovat i chráněna být,

tam kde se ukotvím ve vlastní síle,

jež jemností propojí vždy naše chvíle.

 

Odevzdám ruce do tvých pevných dlaní,

a dovolím ústům ať ke mně se sklání,

dovolím srdci ať vnímá tvůj tikot,

a pohladím každý svůj nářek i vzlykot.

 

Navrátím očím svým překrásnost jasu,

odhalím v sobě tu největší krásu,

užasnu nad tím jak čistá jsem panna,

naprosto šťastná, teď milována.

 

Ulehnu tiše do moře tvé síly,

aby jsi Bohem byl, zdrojem mé víry,

spojením naším nám rozkvětu přál,

kdy posvátně plní se samotný Grál.

 

Procitám pod krásou našeho citu,

touhou se ptám: „Proč vlastně jsi tu?“

A vnímám jak měníme skutečnou posvátnost,

vztah ženy/muže od teď až na věčnost.

 

Vnímám náš dech a poprvé cítím,

jak dýchá planeta celým svým žitím,

a každou z mých buněk navždy teď proměním,

společně s naším, posvátným spojením.

 

Zažeháš jiskru jež muž dává ženě,

a já se nebráním teď žádné změně,

jiskřička božství jež navždy mne prozáří,

a navrací lesk srdci, očí i do tváří.

 

S vděčností poklekám před tím co přichází,

a poprvé cítím že nic již mi neschází,

navždy je okamžik mrazivě úchvatný,

navždy nám zůstává čistý a posvátný…