Ani na Vánoce nejsme sami...

20.12.2010 20:48
Já vím že o vánočním čase už toho bylo napsáno hodně a někdy je to trošku pořád dokola. Ale ráda bych přidala pár vět, z docela jiného soudku. V sobotu jsem malovala mandalu pro jednoho přítele, který si ji u mne objednal. I když byl vlastně poslední v pořadníku na obrázek, během chvilky byl přesunut na první místo… Já jsem jej nepřesunula, ale nebyla jiná možnost než přinést obrázek právě jemu… A vůbec to pro mne nebylo lehké...

 

Na jedné straně obrázku stál On a na druhé straně jeho Maminka. I v současném životě takto stojí, On zde a Ona na tom druhém břehu. Stál jako strom na břehu moře, s jehož větvemi si pohrával vítr. Listy se nechaly unášet vlnami a nevnímaly nic víc než tu bolest, jako když odejde nejbližší člověk. Jako když voda vymílá kořeny a není nikdo kdo by ji zastavil, jen ten, který stojí někde daleko. Ruce jsou jako větve a ač by chtěly, na druhou stranu nikdy nedosáhnou. Oči by chtěly vidět, vnímat to, kam odešel ten druhý, ale nedaří se jim to… příliš málo vidíme. Jen srdce, srdce pozná, že tam někde někdo je, ale nemluví. Srdce není slyšet, ale tak velmi je mu smutno, tak velmi tiše pláče. A přes tu bolest, nevnímá nic jiného. Nevnímá sebe, ani své potřeby, ani svůj život. Všechno nějak ztratilo svůj smysl, všechno je najednou prázdné, smutné… Na druhém břehu ale stojí ten, po němž tak velmi strádáme. Stojí, s jasnou a klidnou tváří a jediné co může dělat, otevírá své srdce a posílá nám tolik lásky, tolik krásného, které proudí k nám. To jak nás miluje nejde vyjádřit obyčejnými slovy, obyčejnou větou. To jde jen procítit, přijmout, prožít… Dívá se na nás a chápe mnohem víc než víme my, rozumí tomu, co nám se zdá naprosto nesmyslné… Teď už ví, že všechno mělo a má svůj význam. Ano, opustil nás, ale to přece není napořád, to přece není i konec našeho fyzického života. Naše dva světy jsou teď naprosto rozdílné. My do jejich nemůžeme, jediné co nás pojí jsou vzpomínky. Oni ale k nám mohou, mohou nám přinést ochranu, vést nás, cíp než mohli v tomto reálném životě. Právě proto že oni už ví… Dva světy, dva rozdílné pohledy a přece patří k sobě. Jako světlo a stín. Jako den a noc. Vše v rovnováze…

 

Moc bych si přála, aby bolest, kterou z těchto ztrát vnímáme byla vyvážená láskou, štěstím a krásou. Abychom měli i v těch nejkrutějších chvílích v srdci alespoň malou naději, že tam někde uvnitř máme jiskřičku, která když se rozpálí, prozáří všechno smutné a vynese na povrch naši radost. A úsměvem rozjasní naši tvář. Ano, teď vypadáme jako oni, teď záříme jako oni. A naše světy jsou si tak blízko. Naše srdce jsou jako jedno… Stejně jako máme být spolu, stejně tak si máme dát svobodu a rozejít se, abychom se později znovu sešli. S pokorou, láskou a úctu k nim, i k nám samotným…

 

V čase vánočním, jako bychom je cítili a vnímali mnohem více. Proto pozvěme je zpět do svého srdce, s láskou a pochopením, že až budou muset odejít, tak je propustíme… Ne napořád, jen si dopřejeme čas, než se znovu setkáme, ve stejném světě, třeba i ve společném životě…

 

 

Mám se a mám víru v samotný život,

mám naději, štěstí, i k radosti důvod,

i pod tíhou zklamání mám přeci naději,

že pozvednu bolesti, které mne sklánějí.

 

Mám všechno co může mít každičký člověk,

mám ruce, i srdce, i důvod pro vděk,

jen síla se ztratila pro radost z žití,

tu která mi schází, ta která se cítí.

 

Jsem jako strom stojící na břehu moře,

je sám a vnímá jen, převelké hoře,

větve se sklánějí na mořskou hladinu,

necítí víc, než slanost a pevninu.

 

Vlní se větve jak s nimi hází,

vnímají to, co vlastně jim schází,

vnímají smutek jež uvnitř je svazuje,

vnímají čí krev uvnitř jim koluje.

 

Vnímají smutek přes který se derou,

když vlny při bouři listy jim berou,

kdy s přílivy pevnina kolem se drolí,

kdy odkrývá bolesti, které nás bolí.

 

Ale utichnou bouře a zklidní se nebe,

vyjde i slunce, ozáří Tebe,

přijdou i lidé jenž zasypou kořeny,

novou nadějí, ve jménu proměny.

 

Když pozvedneš hlavu k druhému břehu,

uvidíš ty, kdož dávají něhu,

jak moudře a krásně v dálce Tě sledují,

nemajíc strachu, ve světle tancují.

 

Mají teď možnosti vnímat i více,

být naší ochranou, být naše svíce,

svítit nám na cestu jasně a tiše,

mluví k nám vždy, když naslouchá duše.

 

Vnímáme světlo, které nás provází,

 které je s námi, k nám také přichází,

je tady i když už v rozdílné úrovni,

však vede nás dál, je naší pochodní.

 

A také když bolí nás, tak velmi u srdce,

je s námi, je blízko, je i náš průvodce,

je silnější než naše láska a víra,

je tady když smutek velmi nás svírá.

 

Záleží na nás zda půjdeme dále,

zda věříme že oni jsou tady a stále,

jen dělí je hranice a ty dva světy,

oni jsou kořeny, my jejich květy.