Září - Má cesta domů

 

 

Rozpomeň duše má, z pradávných kořenů,

která z tvých esencí přináší proměnu?

Probuď se srdce mé, přišla tvá hodina,

duše teď pozvolna, opět si vzpomíná.

 

Procitni osude, můj velký příteli,

koliko poslání jsme vlastně sdíleli?

Vzbuďte se částečky mých malých vesmíru,

sejměte pouta má, stvořená na míru.

 

Dovolil si vzpomenout buněčná paměti,

jak velmi hluboká jsou vlastní pojetí,

života na zemi, v lidském teď těle.

Probuď se poslání, ve mně již směle!

 

Rozsviť se světlo mé, v každé z mých dílů,

ať znovu pocítím, pravdu i sílu.

Posbírám dary své, jež v mysli zrají,

nechť v nové podobě, tvary své mají.

 

Roztoč se osudí, naplň se štěstí,

duše i s osudem, radost mou věští.

Přečti se stránko má, z mé knihy života,

nežli mne pohltí bezbřehá prázdnota.

 

Probuď mne podzime, můj krásný pane,

skutečný zázrak se, s tebou teď stane!.

Až lehce políbíš ovoce na strání,

budu znát další z těch, nesčetných poslání

 

Až znovu zafoukáš do každé zahrady,

s odvahou objevím všechny své poklady,

Než se mráz přiková do korun stromů,

najdu si cestu svou, ku sobě domů.

 

Sklidím své ovoce, plody svých tvoření,

ve kterých zachytím symboly smíření.

Dotknu se nesměle témat mé duše,

až podzim naplní plody své nůše.

 

Tiše se usadím, přimhouřím víčka,

život můj plápolá, tak jako svíčka.

V korunách jabloní, vítr dál duje,

osud teď s duší mou, svou cestu sluje...