Říjen – Partnerům duše
Proletět nebem, vznítit v nich žár,
nechť znovu mladým je, kdo právě stár,
jediným pohledem smysly své sytí,
jediným dotekem žár svůj teď vznítí.
Dotknout se vidiny, v níž hlas se chvěje,
v touze tak posvátné, jíž láska hřeje,
sklonit se před muži, lidem jich země,
očistit slzy žen, srdce i sémě.
Prolomit iluze, pro dlouhý čas,
propojit dva světy, v svět plný krás,
jemně se usadit, na pevném dvojspřeží,
být ladnou krajinou, jež laská pobřeží.
S nevinou pokorou svát ženské zbraně,
stát v těle bohyně, na jejich straně,
rozdmýchat posvátnost, jež v nás teď žije,
než opět s pokorou, láskou se skryje.
Děkují za chvíle, v níž mizí mnohý stín,
láskou je nasycen rozkvetlý ženský klín,
jen pouhým úsměvem, s jemnými ďolíčky,
procitly v těle žen, pradávné poslíčky.
Vzpomínky ukryté, teď náhle, denně,
opět se probouzí v každičké ženě,
zkrášleny esencí síly i citu,
nalezly naději, v lásce své žitu.
Zkropeny milostí, v záblesku krásy,
vyslechly všechny své niterné hlasy,
dotkly se s pokorou mužovy pevniny,
když duše ulehly v travnaté pastviny.
Tišili nezměrnou společnou žízeň,
při které zaslechli posvátnou píseň,
srdce i dech jejich, právě teď taje,
neboť se milují… za branou Ráje…