Říjen – Partnerům duše

Proletět nebem, vznítit v nich žár,

nechť znovu mladým je, kdo právě stár,

jediným pohledem smysly své sytí,

jediným dotekem žár svůj teď vznítí.

Dotknout se vidiny, v níž hlas se chvěje,

v touze tak posvátné, jíž láska hřeje,

sklonit se před muži, lidem jich země,

očistit slzy žen, srdce i sémě.

Prolomit iluze, pro dlouhý čas,

propojit dva světy, v svět plný krás,

jemně se usadit, na pevném dvojspřeží,

být ladnou krajinou, jež laská pobřeží.

S nevinou pokorou svát ženské zbraně,

stát v těle bohyně, na jejich straně,

rozdmýchat posvátnost, jež v nás teď žije,

než opět s pokorou, láskou se skryje.

Děkují za chvíle, v níž mizí mnohý stín,

láskou je nasycen rozkvetlý ženský klín,

jen pouhým úsměvem, s jemnými ďolíčky,

procitly v těle žen, pradávné poslíčky.

Vzpomínky ukryté, teď náhle, denně,

opět se probouzí v každičké ženě,

zkrášleny esencí síly i citu,

nalezly naději, v lásce své žitu.

Zkropeny milostí, v záblesku krásy,

vyslechly všechny své niterné hlasy,

dotkly se s pokorou mužovy pevniny,

když duše ulehly v travnaté pastviny.

Tišili nezměrnou společnou žízeň,

při které zaslechli posvátnou píseň,

srdce i dech jejich, právě teď taje,

neboť se milují… za branou Ráje…