Listopad - Dušičky

 

 

Hodně světla, záře, lásky, do podzimních plískanic,

víru vidět i dokázat, pokaždé vždy mnohem víc.

S dalším sněhem opět roztát jako vločka na tváři,

srdce držet pevně v dlani, ať se láskou rozzáří.

 

Poté dát jej pevně na hruď, do srdeční světničky,

ať se krásně ubytuje, než-li přijdou Dušičky.

Až nám vítr sfoukne svíce, na ty chvíle Všesvaté,

bude naše tělo opět, uvnitř mírně napjaté.

 

Možná se nám sblíží světy temnější i živoucí,

budeme jak plachetnice přes svět mrtvých plovoucí.

 

Poneseme v sobě světlo, zářit budem do dáli,

abychom všem našim předkům, lidskou jiskru dopřáli.   

 

Budeme stát se světýlkem hezky pěkně na přídi,

neboť jsme zde pro zesnulé, ale také pro lidi.

Budeme ctít všechny duše, skrze všechny světy,

do vln, také do povětří budem šeptat věty:

 

„Ctím Vás naši milí blízcí, členové všech linií,

kteří jste se v minulosti navždy pro nás ztratili.

Ctím teď Vaše všechny strasti, radosti i konání,

nechť Vás světlo našich duší do budoucna ochrání.“

 

„Vážím si všech pochybení, omylů i selhání,

možná byly právě cestou pro to vaše poznání.

Nesoudím Vás, nepohaním, jste mé krásné svátosti,

vždyť jsem vaším pokolením, moje milé bytosti.“

 

 „Nenechám dál pohasínat naše malé plamínky,

budu Vás ctít stejně s láskou, jako všechny vzpomínky.

Budu vaším stálým světlem, které svítí do dáli,

abychom se jednou spolu, v Nebi znovu setkali.“

 

Neztratím nic z Vašich přání, pokud mi je svěříte,

i ty vaše nejcennější, pro které teď truchlíte.

Možná vzejdou z vašich přání láskyplné milosti,

v níž kořeny našich rodů opět splynou svorností.

 

Budeme stát v jednom šiku, jako pevná linie,

díky níž se světlo světla opět krásně rozlije…