Prosinec - Číst "mezi řádky"

 

U brány do Ráje stojí mí andělé,

tiše se usmějí, tiše i nesměle,

po očku nakouknou, pokynou – dál,

teď přišel správný čas, jež dlouho zrál.

 

Vplout kousek do Ráje, duše se chvěje,

něco však v nitru mém, krásně se směje,

co asi uvidím, dech se mi tají,

snad jenom andělé cestu mou znají.

 

Brána se otvírá, je za ní prázdnota?

Něžně mne naplní, láska i dobrota.

Se srdcem na dlani, v pokoře prosté,

nesmělá zvědavost duší mou roste.

 

V očích dva plamínky, napínám zraky,

posvátné bytosti stojí zde taky,

na rukou Fénixe, jenž povstal z popela,

jediným pohledem - zkřehla jsem docela.

 

Zříme zde na sebe, poutání v poznání,

která snad budoucí tak velmi ochrání,

čekáme na slova, jenž se mi vnoří,

tam někde do duše, kteráž tak hoří.

 

„Ve jménu cesty tvé, i tvého osudu,

pozvedni moudrost svou pevně a bez studu.

Chop se svých poslání, nauk i snů,

než život naplní počet tvých dnů.“

 

„Naplň to nejčistší jež nosíš v sobě,

s pravdivou ryzostí věrna buď tobě.

„Otevři oči své, čtouce dál znamení,

nechť tento okamžik navždy tě promění!“,

 

Brána se otvírá, Fénix též procitá,

já stojím na prahu, do sebe ukrytá.

Vím že mám vykročit, necouvat zpátky,

navěky budu číst tam „mezi řádky“