Listopad - Dušičky

 

V posvátné tichosti končí se den,

za létem odchází poslední sen,

země nám umlká do ranní mlhy,

my v sobě splácíme poslední dluhy.

 

Krajina vydechne po velké úrodě,

dáváme vděčnost jí, i matce přírodě,

vkládáme v přihrádky všechny ty dary,

jako by vzpomínky s létem nás hřály.

 

Zamyká léto nám cestičky zpátky,

podzim se protlačil všedními vrátky,

duše se pohrouží do teskné písničky,

přišel čas na smutky – blíží se dušičky.

 

Svázáni pokorou zažhneme svíce,

v touze teď uvidět, snad mnohem více,

venku list ševelí, vítr se směje,

kdosi teď na chvíli, ku nám teď spěje.

 

Oči je nevidí, duše je tuší,

předkové hranice světů dvou ruší,

na moment přichází v pokoji, míru,

nádherná světýlka v posvátném víru.

 

„Dobrého večera, náš milý člověče.“

Obrovská pokora duší mou proteče.

„Dobrého večera úchvatné bytosti.“

Nesmírná posvátnost ve mně se rozhostí.

 

„Přišli jsme na chvíli, by nás jsi zřela,

celá tvá linie ku tobě chtěla.

Věz, že jsi součástí všech našich vizí,

kteréž teď naplníš v čistotě ryzí.“

 

Polknu a vydechnu, hlas se mi chvěje,

něco tak magické se mnou se děje.

O čem to hovoří předkové moji?

Opravdu konání stejná nás pojí?

 

Dále již nemluví, však vnitřním chvěním,

vnímám jak niterně velmi se měním,

proudí mnou poznání jak jemné částice,

předci mi předali rodové tradice.

 

Vír světel zakroužil, ztratil se v dáli,

s ním i mí předkové, kteří zde stáli,

klesla jsem znavená dalším svým poznáním:

Uzdravit linii bude mým posláním!