Duben - Předjarní jiskření

 

Popustit touhy zavřeny v šuplíku,

vnímat své tělo, jak skvostnou muziku,

vlnit se v rytmu nebeských tanečnic,

dopřát si mnoho, někdy i mnohem víc.

 

Otevřít brány své jemné plachosti,

poddat se touze, smyslům i lehkosti,

na chvilku nebýt, nevnímat čas,

užít si blízkost, momenty krás.

 

Rozdýchat všechen žár, jež uvnitř plane,

nechť všechno co má být, právě se stane,

zažehnout jiskření, jež mýty boří,

touhy, jež posvátně i pevně hoří.

 

Vnořit se do tajů souznění těla,

překonat hranice, které bys chtěla,

rozprášit na padrť, nechat je být,

na moment rozeznít nebeský klid.

 

Probudit nejhlubší, z nejhlubších darů,

prolnout se v rovině síly i tvarů,

zmítat se v touze, z jí číše pít,

dříve než nastoupí všednost i klid.

 

Pohrát si s iluzí, že radost není,

nechť jako fontána skrze nás pění,

přináší zpestření, svobodu, vzlet,

poté pak vrátí nás, ku sobě, zpět.

 

Vzdát hold své ženskosti, jež právě směla,

dotknout se kvality duše i těla,

odvážná, úchvatná, v oáze souznění,

prožila nesmírné, nádherné smíření.

 

Tiše i s pokorou utichnou volání,

která nám přinesla obrovská poznání,

přešťastní po okraj, v srdci svém mír,

právě jsme přijali, svůj vlastní smír.