Červenec - Čas pro mou duši

 

On:

Až jednou budu mít u nohou svět,

až jednou uslyším pár krásných vět,

až budu v vrcholu svých citů stát,

tehdy se zastavím - začnu se smát.

 

Pod branou z nebesy, v bezpečí hvězd,

přinesu duši své, největší zvěst,

zkropím ji pokorou, osuším v pláči,

neb ona jediná stále mnou kráčíš.

 

Řeknu ji: „Naslouchej, mám pro tě čas.“

Mluv mnou i dýchej mou, jsi plna krás,

plna si kvality, nesmírných cílů,

ty jsi ta, která mne, přivádí k dílu.

 

Ty jsi ta, která mi přináší vize,

ty jsi ta úchvatná, v momentech krize,

ty jsi ta jediná, která mne zná,

i přesto zůstáváš nádherně svá.

 

Cítím tvou odvahu, sílu i chtění,

cítím kdy posvátné, oba nás mění,

cítím, kdy jedním jsme, spojení v dění,

navěky spleteni, v jednotě zření…

 

Ona:

Poctěna hluboce, slovy jenž máš,

jsem jako studánka, plna tvých krás,

jsem jako jezírko, z průzračných ledů,

jen pod tvou ochranou, čistá být svedu.

 

Jsem jako posvátná kapička z moře,

vím, jak se utiší bolest tvá, hoře,

když se mne dotýkáš, na jednom z břehů,

jsem ta jenž oplácí, lásku tvou, něhu.

 

Hledáš mne daleko, s nad v jiném světě,

já jsem však stále zde, jak slunce v létě,

jsem tady navěky, zůstávám dál,

já jsem tvou královnou, ty jsi můj král.

 

Pouto, jež rozkvétá, teď mezi námi,

otvírá úchvatné momenty zrání,

probouzí posvátné, jen pro nás oba,

teď je ten pravý čas, správná je doba...