Březen - Dítě

Navázat spojení posvátnou nití,

k tomu co skryté je, co duše cítí,

být zase dítětem, jenž zkoumá zpět,

i ve svých vzpomínkách vrátit se zpět.

 

Jemně si vzpomenout, s čím jsme se zrodili,

když jsme zde na Zemi, s pokorou vstoupili,

uchopit poznání, které jak balíčky,

schovali andělé do dětské pěstičky.

 

Odříkat sliby své, které jsme dali,

když jako nevinní láskou jsme pláli,

v zorničkách pod víčky měli jsme lesk,

u srdce podivný, nejasný stesk.

 

„Co když až vyrostu, ztratím své cíle?

Pozbudu odvahu, žít v plné síle?“

Poztrácím vzpomínky, jež mne teď pojí,

k čistému božímu krásnému zdroji.

 

„Budu znát kudy jít, kam proudit, Osude?

Nebo zde místo dál, pro mne již nebude?

Prozraď mi Duše má, kolik mám jmen?

Když opět vracím se na tuto Zem.“

 

Duše se usměje, cítím ji docela,

na čistou vůni jí mysl si vzpomněla,

jí krásné vědomí cítím teď v tělíčku,

když večer rozezní v srdci mém písničku.

 

Usínám s pocitem, že jsme zde na světě,

na pravém místě svém, na správné planetě,

broukám si potichu tu krásnou tóninku,

která je ukryta snad v každém miminku.

 

Vím, že až dozraji, znovu si vzpomenu,

duše má přichystá úchvatnou proměnu,

probudím poslání, jež ve mně žijí!

Můj otisk osobní krajem se vpijí…