Duben - Věčná přirozenost

Otvírá náruč svou úchvatná žena,
v každé z svých úrovní posvátně ctěna,
zhmotněna pro lásku, něžnost i píli,
pulzuje krásou svou, v každičké chvíli.
Spředena z posvátných, přejemných nití,
žije své kvality, jež srdcem cítí:
Věrná i poddajná, smělá i čilá,
od věků pro druhé, pro sebe žila.
Jemná i zářící, pod tváří z něhy,
dokáže rozeznít, rozpustit sněhy.
Rozzáří každičkou bytost či dušičku,
žena je kvalita schoulená v srdíčku.
Tiše i pokorně, s úctou i silou,
dokáže matkou být, dcerou i milou.
Stačí ji zavnímat, uctít ji, mít.
V souznění nalezne lásku i klid.
Ženy jsou příroda, pradávná kvalita,
která dál zůstává v duších jim ukryta,
když však ji otevřou, vypustí v dál,
klaní se před nimi nebe i král.
Miluj je, nedopusť zranit jim kořeny,
vždyť ženy pro lásku, krásu jsou tvořeny.
Dotkni se posvátně srdce i těla,
pocítíš duší svou, jak by tě zřela.
Tiše i s pokorou, dál proudí světem,
aby vždy chránily obydlí dětem,
mužům se poddaly, vznesly je do nebe,
to pravé posvátné, zažily pro sebe…