Duben - Věčná přirozenost

Otvírá náruč svou úchvatná žena,

v každé z svých úrovní posvátně ctěna,

zhmotněna pro lásku, něžnost i píli,

pulzuje krásou svou, v každičké chvíli.

Spředena z posvátných, přejemných nití,

žije své kvality, jež srdcem cítí:

Věrná i poddajná, smělá i čilá,

od věků pro druhé, pro sebe žila.

Jemná i zářící, pod tváří z něhy,

dokáže rozeznít, rozpustit sněhy.

Rozzáří každičkou bytost či dušičku,

žena je kvalita schoulená v srdíčku.

Tiše i pokorně, s úctou i silou,

dokáže matkou být, dcerou i milou.

Stačí ji zavnímat, uctít ji, mít.

V souznění nalezne lásku i klid.

Ženy jsou příroda, pradávná kvalita,

která dál zůstává v duších jim ukryta,

když však ji otevřou, vypustí v dál,

klaní se před nimi nebe i král.

Miluj je, nedopusť zranit jim kořeny,

vždyť ženy pro lásku, krásu jsou tvořeny.

Dotkni se posvátně srdce i těla,

pocítíš duší svou, jak by tě zřela.

Tiše i s pokorou, dál proudí světem,

aby vždy chránily obydlí dětem,

mužům se poddaly, vznesly je do nebe,

to pravé posvátné, zažily pro sebe…